Se smíšenými pocity odkládám Respekt, jenž si za téma „okurkového“ srpnového čísla vybral evangelickou menšinu v Čechách. Šimravé polichocení, že „o nás píší“, tlumí fakt, že výsledný obraz nabízí antikvární předmět, který se jen vzdáleně podobá tomu, jak evangelickou církev zevnitř zakouším já (připouštím ovšem, že můj úhel pohledu je privátní záležitost, žurnalistčin úkol naopak souhled a nadhled), který ale v této podobě vede k otázce: To nejsou důležitější témata? Jakoby se Hana Čápová nechala v úvodu článku uhranout Weberovou tezí o přičinlivých protestantech. Ve zbývajících odstavcích pak několika sondami dokládá, že ani u nás tento zvláštní druh ještě docela nevymřel, ba v určitých lokalitách se má docela k světu; jakýsi spíše rurální skanzen.
Toleranční historie konce osmnáctého století ovšem pro většinu praktikujících evangelíků není tématem – a dobře té historii tak: právě ona je přes všechny útrapy a osobní nasazení tehdejších evangelíků zároveň svědectvím o provincionalismu, o národnostně a nábožensky zúžených obzorech svých protagonistů, nejtrapnější právě tehdy, když mohutně oslavována.
Evangelickou církví pulzují jiná témata. Jen namátkou: vztah k Bibli, kterou reformace v 16. století vyzdvihla jako jediný zdroj autority v životě člověka a církve. Co ale dělat, když moderní doba rozmetala samozřejmost biblického obrazu světa? Kudy jde rozhraní mezi dobovou podmíněností Bible a jejím neměnným poselstvím? Toto ptaní se v Česku neděje ve vzduchoprázdnu, ale vedle katolíků, kteří vždy Bibli vedli na provázku tradice (a se zhrouceným piedestalem Bible se vyrovnají snáz), i vedle letničních proudů protestantské provenience, které svým fundamentalismem představují karikaturu původního reformačního postoje. V poslední době se diskusní fórum rozšiřuje i o židovství, jehož Bible neústí do Nového zákona, ale do rabínské literatury. Zkrátka, evangelickou církev provází už několik desítek let problém hermeneutiky. Řeší ho klopotně, ale nevím, kde jinde by se již koncem sedmdesátých let na prázdninových chalupách diskutovalo o filosofii Paula Ricoeura.
S tím souvisí téma zkušenosti. Evangelictví ji, na rozdíl od katolictví i letničního křesťanství, prakticky eliminovalo. Výhybku zde vyhodil už reformátor Martin Luther, když v odporu proti středověkému záslužnictví zdůraznil, že spasen je člověk Kristovou obětí, nikoli vlastní snahou. Tento postoj vedl k jakémusi odsubjektivizování protestantismu, což se sice na jednu stranu odrazilo ve weberovské přičinlivosti a solidnosti, na druhou stranu ale z evangelictví učinilo nepřesvědčivou a chudokrevnou záležitost. A evangelíci to vnímají, zvažují vlastní východiska a zkoušejí to jinak: někdy jako party mládeže, které spontánně vznikají a zanikají při jednotlivých sborech, jindy při společných obědech, piknicích nebo výletech, jindy opět v příklonu modlitbám a klasickým formám bohoslužeb.
Jiným horkým tématem je společenská angažovanost. V posledních měsících se opět rozhořela diskuse o postavě J. L. Hromádky, který svou vizi odpovědnosti křesťanů za svět realizoval v Československu padesátých a šedesátých let. Lze jistě mít pochyby o jeho motivech i o důsledcích jeho postojů: vedle zřejmých momentů selhání, ba kolaborace, zde ale nelze nevidět i skupinu jeho žáků, teologů, kteří tuto odpovědnost za svět promítli do kritiky předlistopadového režimu, jistěže v širokém osobnostním odstínění a inspirováni mnoha dalšími zdroji. Ti teď rozhodně nemají na skladě recept na postklausovskou kocovinu. Oscilují mezi přitakáním jedině fungujícímu tržnímu hospodářství a biblickou zdrženlivostí vůči jakémukoli společenskému systému, zdrženlivostí ukazující k transcedenci.
Základním evangelickým modem je rozhovor, a ten se o těchto i dalších tématech v církvi vede. Článek Hany Čápové, zdá se mi, „ťal do mrtvého“, když se dost nezaposlouchal do tohoto rozhovoru a jal se namísto toho verifikovat jednu sociologickou poučku. Kdo ví, možná by pak ale byl o poznání kritičtější.
Petr Sláma, asistent na ETF UK, farář