Od svobodných voleb v r. 1990 proběhlo několik stávek. Z toho tři vyvolaly větší rozruch: stávka lékařù, železničářů a učitelů. Na rozdíl od Pavla Keřkovského jsem přesvědčen, že ve všech případech jde nakonec vždy o peníze.
Všechny tři významné stávky mají něco společného, a to:
1. Odborářští vůdci zakrývají vlastní cíl stávky populistickými hesly: lékaři stávkují ve prospěch pacientů, železničáři mají obavy o blaho pasažérů a učitelům jde o budoucnost vzdělání mládeže.
2. V argumentaci vůdců stávky (i jejich odpůrců) se objevují demagogické polopravdy.
3. Všechny tyto obory se v současné době potýkají s poklesem poptávky. Tak např. do prvních tříd každoročně nastupuje méně žáků. Rozdíl dělá desítky až stovky tříd – o to méně je třeba učitelů. Stávkujícím jde tedy i o to, aby se minimalizoval vliv na zaměstnanost.
Učitelé samozřejmě stávkovat mohou, jestliže se domnívají, že by za svou práci měli dostat víc peněz nebo další sociální výhody. Řešit nedostatky v komunikaci a názorové rozdíly mezi jednou profesní skupinou a nadřízenými složkami nebo veřejností stávkou považuji za problematické. V demokracii existují jiné možnosti vyjádřit svůj názor svobodně bez nutnosti stávkovat. Jestliže však slyšíme se strany stávkujících požadavky na odvolání toho nebo onoho ministra nebo vysokého úředníka, zdá se mi, že se dostáváme na samou hranici mezi demokracií a totalitou. Ministr je funkcionář schválený (a odvolatelný) zástupci lidu (parlamentem). Neosobují si tedy stávkující v takovém případě právo, příslušející jen svobodně zvolenému parlamentu? Zdá se mi, že pro některé odborové funkcionáře je pohodlnější a snadnější prosazovat své názory a požadavky hrozbou stávky než trpělivou a namáhavou přesvědčovací prací mezi voliči. Stávka je určitou formou mocenského boje, kterou se však v demokracii nedá zjišťovat či prosazovat ani pravda ani zájem většiny. Použití stávky jako nátlakového prostředku jsme už na vlastní kůži my starší zažili v únoru 1948. Už nechceme, aby se to opakovalo.
Naprosto nenáležité se mi zdá ospravedlňování stávky v politických a odborně profesních otázkách postoji starověkých křesťanů ke státní moci. Tenkrát přece šlo o něco naprosto jiného, o věci daleko důležitější než je životní úroveň, spokojenost v zaměstnání nebo nejlepší řešení v odborné praxi. Křesťané tehdy žili za zcela odlišných vnějších podmínek.
K případné stávce farářů mi není jasné, zač by měli stávkovat – farářská služba je zaměstnání, nebo je to zvláštní pověření a poslání?
P.S.: Je opravdu postavení našeho školství tak katastrofální? Nestuduje dnes na středních a vysokých školách větší procento mládeže než kdykoliv předtím? Měl někdy absolvent základní školy možnost ucházet se o přijetí na dvě střední školy? O vysokých školách ani nemluvě. Je dnes na školách šikanován ateista nebo věřící pro své názory a postoje? Kdy naposled před rokem 1989 mohla církev zřizovat vlastní školy? Zkusme odpovídat i takovéto otázky a vzájemně zvažujme!