(Protestant 4/91)
Článek D. Drápala líčí bezmála frontovou situaci: Charismatické hnutí osamocené vzdoruje soustředěné palbě ostatního evangelického tisku. Nikomu prý nestojí za to, zabývat se do hloubky motivy a zdroji charismatické zbožnosti.
Neplyne ovšem tento pohled na věc z toho, co by se dalo nazvat „náboženská xenofobie“? V holešovickém (tedy charismatickém) oběžníku sborům ČCE z února 1990 (270 190 k návštěvě dalajlámy) m. j. stojí: „Skutečnost, že náš pan prezident se nemodlí k Otci Božího Syna Ježíše Krista, nýbrž chystá se meditovat s tibetským dalajlámou, považujeme za extrémní nebezpečí pro naši zem a naše národy.“ Autoři tedy vlastně ventilují svůj vlastní pocit ohrožení cizím náboženstvím – a ostatní křesťané, adresáti oběžníku, jsou vyzýváni, aby tento pocit ohrožení sdíleli také. Zároveň lze z tohoto textu vytušit tíhnutí k „totalitnímu“ pojetí duchovního života typu „kdo nejde s námi – jde proti nám“, přičemž autoři sami chtějí vymezovat, kdo se do škatulky „s námi“ vejde a kdo už ne. Takovýto postoj pak ovšem vždy znova ústí do výše zmíněného pocitu ohrožení, který se vynoří vždy, nereaguje-li okolí dostatečné kladně a porozumivě.
Ať se na mne D. Drápal nezlobí, ale tento způsob vidění „těch okolo“ se skrývá i za jeho příspěvkem, volajícím po porozumění. Lze budovat předpoklady tolerance tak, že projevy kritické vůči mně posunu do jiné (apriori odmítavé) polohy? Články, kriticky se vyslovující k určitým polohám letniční a charismatické praxe, vyjadřují nesouhlas s přílišnou duchovní suverenitou, úzkost z demagogického předkládání evangelijní zvěsti, odmítání davové psychózy nutící člověka, aby přestal používat vlastní rozum a slepé se oddal agresivní atmosféře, kterou řečníci, kazatelé, uzdravovatelé (a někdy i modlitebníci) svým projevem vytvoří?
I v křesťanském prostředí se totiž vyskytují projevy, které je nutno nejdříve odmítnout a pak teprve kriticky zkoumat – protože si prostě nárokují, nač nemají právo: oddanost celého člověka. Celá má duše, mysl i síla nepatří přece tomu či onomu křesťanskému kazateli, vůdci, uzdravovateli, směru, ale samotnému Hospodinu. A tady někde vskutku leží meze tolerance.
(7. 7. 1991)