(Protestant 4/95)
Na rozdíl od dotazovaných dívek jsem z generace, která seděla ve školních lavicích za první republiky, kde byla vedena k lásce k vlasti a k nezkreslenému povědomí o jejích dějinách. Do historie patří dnes už i Mnichov, který mladým i nám má stále co říci a je výstrahou pro budoucnost, abychom se mohli už předem podobné situace vyvarovat.
V mládí jsem Mnichov a všechno, co následovalo, zažila. Můj a mých vrstevníků pohled na toto dění je tedy zcela bezprostřední. Mnichov pro celý náš národ, včetně nás tehdy velmi mladých, byl krutou ranou. Znamenal pro nás nesmírné zklamání a bolest. Všichni, nejen vojáci, jsme byli nadšeni pro boj za záchranu vlasti. Pak jsme se ale dozvěděli o neslýchané zradě našich spojenců, kteří nespravedlivě prohlásili, že v případě ozbrojeného konfliktu dokonce obviní Československo, že zapříčinilo válku. Byli jsme v Mnichově obětováni a k strašlivé válce stejně došlo. Byl to tehdy hrubý morální nátlak na naši malou vlast ve středu Evropy. Víme všichni, že prezident Beneš byl připraven jako celý národ k rozhodnému činu, ale že byl spolu s celou vládou násilím donucen k mnichovskému podpisu. I když byl Mnichov vítězi nad Německem dávno anulován, od německých vládních činitelů při vší snaze o smiřování neslyšíme, žel, omluvu za mnichovské rozbití naší republiky.
Velmi přeji naší nynější mladé generaci, aby byla ochotna pro dobro svého národa učinit to nejlepší a v dané chvíli to nejvhodnější. Nám, odcházející generaci, dělá starost to, že velmi mnozí naši mladí, i poněkud starší, vidí prospěch jen v hmotném bohatství a namnoze je jim lhostejné, že prodávají úděl za čočovici. Kořen zajisté všeho zlého jestiť milování peněz. Kteříž pak chtí zbohatnouti, upadají v pokušení a v osidlo a v žádosti nerozumné a škodlivé (1Tm 6).