V červnu 2013 jsme vedli na stránkách Protestantu rozhovor o církevní restituci s Pavlem Keřkovským: 2.266.593.186… aneb nad aktuálním vývojem vztahů státu a církve. Pavel Keřkovský vyslovil tezi, že vlastnit není hřích, a pokračoval: „Nenaléhám proto na přehodnocení postoje synodní rady. Jde mi spíše o vyvolání rozhovoru: Co s těmi penězi chtějí křesťané dělat? Jde-li jim jen o samoúživu a přežití, je to směšné a hříšné, problém malé víry a náboženské poťouchlosti. Ale teď jde o to, rozpoutat v církvi diskusi: Co je úkolem církve v tomto světě? Co je zapotřebí financovat mimo církev v diakonické a kulturně-výchovné sféře života společnosti? Neměla by z toho být financována např. misie – jde o službu, nikoli o šíření ideologie. Tímto směrem ukazuje podobenství O posledním soudu (Mt 25,31nn): misie a konfesní příslušnost zde nemá místo. Jde o pomoc v rozmanitých oblastech. Příliv peněz rozhodně nebrání, aby církev sloužila. Má peníze investovat tam, kam je stát investuje jen neochotně a sporadicky.“
Já mu tehdy odpověděl: „Někdy i vlastnit může být hříchem (třeba akcie ve zbrojním průmyslu, nebo být otrokem kumulování kapitálu…). Jak je vidět, církev honem vymýšlí, co s tím balíkem peněz. Nejlépe by bylo dát všechno Diakonii na rozjeté projekty. Anebo jednotlivým sborům a snížit tak možnost, že to vytunelujou menedžři, co se daj honem pro formu na modlení. Myslím, že ta nespravedlivá mamona přinese víc špatného než dobrého. To, co navrhuješ s odkazem na Mt 25,31nn, je zajímavé, ale já v tom vidím čertovo kopyto: vezmeme si peníze, které nám nepatří, a budeme si za ně kupovat přijetí na posledním soudu.“
Zdá se, že ČCE zvolila tu nebezpečnou alternativu. Poslední synod nebyl ochoten se vážně zabývat takzvaným investičním kodexem a věc odložil napřesrok. Také prý do Litomyšle ihned přijeli finanční odborníci a vysvětlovali, jak s penězi umí zacházet. Bratři Áron Tkadleček a David Pfann nás přitom upozornili, že ČCE investuje například do investičních fondů, které pak dále investují do firem podnikajících s fosilními palivy a podílejí se tak na globálním zhoršování klimatu. Takže minimálně další rok se budou peníze množit.
Paul Ricoeur měl jedno kázání na dotčený text o Posledním soudu, v němž vyslovil myšlenku, podle níž lze v duchu podobenství posloužit bezděčně, zprostředkovaně. A sice, paradoxně skrze instituce. Stát se svými institucemi může být podle Zjevení Janova šelmou, nástrojem zlovolných lidí, ale stát může být také, podle epištoly svatého Pavla Římanům, vykonavatelem práva a spravedlnosti, stát může být dobrý, sociálně i jinak spravedlivý. Státní instituce mohou vykonávat dobro. A tak se ti, kteří v institucích pracují, jednoho dne možná budou divit: Kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení? Pošťák, sekretářka na radnici, pracovník úřadu práce, zaměstnanec ministerstva, pracovník od počítače, kancelářská myška, a – proč ne? – vůbec každý, kdo poctivě pracuje a platí daně… ti všichni potřebného neviděli, a přece mu pomáhají a slouží. Neviděli, ale zprostředkovaně, skrze instituci, pomohli.
Jenže jak si můžeme být jisti, že stát se svými institucemi a také finančními mechanismy, tedy systém, který umožňuje nejrůznější investování, není ani trochu šelmou? Jak dohlédnout, co vše se děje skrze byrokratická opatření, neosobní instituce a investiční počiny? Ano, skrze instituce a také finance lze vládnout krvavě s čistýma rukama. Zdánlivě s čistým svědomím. Co víme například o tom, co se děje se zbraněmi, které se z naší země se souhlasem státních institucí vyváží?
Ano, peníze dělají peníze. Ale na čem naše peníze vydělávají? Je vůbec správné, aby církev zhodnocovala peníze? A pokud ano, jak velký úrok je ještě poctivý? Obecně vzato, měli bychom se snažit a naučit dohlédat důsledků našich transakcí, akcí a počinů. Protože bychom se také mohli jednoho dne podivit: Vůbec jsme tě neviděli, a přece jsme tě využívali a zneužívali, odírali, trápili, věznili, zabíjeli. Anebo nechali žíznit a hladovět v důsledku zhoršování klimatu.