Patřím mezi ty, kteří si opatřili „modrou knížku“, ovšem v době minulé za cenu několikaletého pobytu ve vězení.
Zatímco Vám je „líto, že všichni mladí bohoslovci, které znáte, zvolili raději náhradní vojenskou službu než službu v armádě“, já z toho mám radost, že se takto rozhodují. Stejně jako se neztotožňuji s J. Smolíkem, kterému vadí, že mnozí studenti teologie se nezavazují dopředu ke službě v církvi. Předpokládám totiž, že tak činí proto, že se jim jedná především o poznání a život skutečně křesťanský, a to víc než o zaměstnání faráře. Svět nepotřebuje krásné řeči plné náboženských frází, ale pravdivý život dle křesťanských zásad v každém povolání.
Udivuje mne, že jako farář církve, která se hlásí k odkazu Chelčického a Jednoty bratrské, obhajujete službu faráře v armádě, dokonce ve funkci moderního feldkuráta a chlubíte se tím, že jste dosud vojín v záloze. Zřejmě i Vám se dostalo vyššího poznání od „boha“, že pro zachování možnosti nábožensky mluvit je možné a vhodné i křivě přísahat. Však odměnou za to bylo, že v případě nebezpečí – karibské krize – nevěděli vojáci co s Vámi a od zbraně Vás distancovali – „vozili od posádky k posádce“.
Po zkušenostech z listopadu roku 1989 nevidím potřebu farářů mezi vojáky. Studenti i bez náboženské výchovy poznali sílu boje bez fyzického násilí. Pokud by církve chtěly naší společnosti v této oblasti pomáhat, pak jejich pomoc nevidím mezi vojáky, ale mezi těmi, kteří slouží beze zbraně: starat se, aby tato služba nebyla zneužívána a pomáhat těmto mladým lidem i v dalším životě, aby nezapomínali na to, že mají povinnost sloužit lidem v celém životě a být rovněž připraveni položit pro ně i svůj život – nikoliv však po způsobu Jana Palacha a Jana Zajíce.
Josef Volf, Šumperk