Aby si z nás Pán stvořil lid ke své chvále

Rozhovor s farářem Adolfem Kotoučkem>

Když jsem před dvěma lety zahajoval svou kazatelskou službu ve Sboru Bratrské jednoty baptistů v Liberci, všiml jsem si, že pro mého dědečka Adolfa Kotoučka bylo vřelé uvítání ve sboru velmi pohnutou událostí. Sebestředně jsem se domníval, že jejich dojetí je způsobeno tím, že dědečkovo kazatelské povolání má v naší rodině pokračovatele. Netrvalo ale dlouho, než jsem si uvědomil, že mé uvedení do služby svou formou a místem odkazovalo k ději, který se odehrával ve vzdálenosti přibližně třiceti kilometrů vzdušnou čarou a přibližně šedesáti let čarou časovou. Tehdy totiž dědeček začínal jako mladý farář ve sboru ČCE ve Varnsdorfu. Od dětství jsem tušil, že jeho oficiální farářování neprobíhalo úplně hladce. V dospívání jsem občas zachytil poznámku či útržek informace, ze kterých jsem si skládal obrysy oněch minulých událostí. Až nyní, když se naše cesty protnuly v tomto zvláštním zrcadlení, ve kterém můj dědeček podle vlastních slov spatřil určité zakončení jedné ze svých životních etap, dozrál čas k vnukovsko-dědečkovskému rozhovoru, který vám tímto nabízím k nahlédnutí.

Blahoslav Fajmon, prosinec 2009

Jak bys ze svého pohledu rekapituloval počátky svého působení ve sboru ve Varnsdorfu?

Formálně byl sbor ČCE ve Varnsdorfu ustaven před rokem 1948. Měl staršovstvo. Já jsem byl tehdy mladý a nezkušený kazatel a měl jsem pečovat o něco kolem 1 000 zapsaných duší, od Varnsdorfu až po Chřibskou (asi 20 km). Je všeobecně uznáváno, že do pohraničí v té době z vnitrozemských sborů nepřicházeli většinou zrovna nejduchovnější lidé. K tomu třeba připočítávat řadu příchozích z jiných oblastí a zemí: Morava, Slovensko, NSR, Polsko, Rumunsko a další. Mezi členy sboru patřila i stará babička, která měla v květináči zatknutou anglickou vlajku. Přišla z Hamburku. Spřátelil jsem se také se dvěma starými evangelíky, kteří mluvili německy a přišli z Litvy atd. Rozmanitost tradic tedy byla přepestrá. Našel jsem i několik skutečně věřících a praktikujících křesťanů (například položidovku, sestru M. Purmovou). Většina členů sboru se však duchovně nijak neprojevovala, ba vůbec se sborového života neúčastnila. Kázal jsem nejen ve Varnsdorfu, ale i ve čtyřech kazatelských stanicích. Ze začátku bylo také možné učit náboženství na dvanácti školách (někde omezeně, například jednou za dva týdny). Měli jsme také nedělní besídku a mládež. Vše zpočátku ve stavu zrodu, později mládež prospívala. Jednou měsíčně jsme konali německé shromáždění pro ty, kteří neuměli česky. Liturgie a způsob služby byl českobratrský evangelický. Po dvou letech provizoria jsme pro sbor našli modlitebnu a byt pro kazatele.

Byl sborový život sledován státními orgány?

Můj začátek služby spadal do doby vyhlášení církevních zákonů, tedy doby, kdy stát chtěl mít nad církvemi kontrolu a více nebo méně citelně omezoval (a někdy až likvidoval) jejich život. I církve, které měly ve svých zásadách nezávislost na státu, musely přijmout diktát státu pod záminkou „hospodářského zabezpečení církví a náboženských společností“, nebo stály před zákazem činnosti. Ano, kazatelé dostávali od státu měsíční plat, sbory dostávaly příspěvky na stavební činnost a podobně. Jako vikář jsem pobíral měsíčně 800 Kč – tedy zhruba příspěvek ve výši tehdejšího důchodu. Stavební práce povoloval okresní církevní tajemník. Vydavatelská činnost byla omezována nebo rušena. Ve staršovstvu i mezi kazateli byli tajně zřízeni informátoři, kteří měli podávat zprávy o sborové činnosti StB. Sám jsem zažil návštěvu dvou civilistů, kteří na mně žádali zprávy o tzv. menších církvích. Nepatřil jsem ke statečným křesťanům, ale spíše z neznalosti skutečného nebezpečí jsem tehdy řekl: „Pánové, vy máte o nás tolik zpráv, že moje zprávy nepotřebujete.“ Již víc nepřišli, za to přibyl zápis v mých kádrových materiálech. Později, při pastorálce v Liberci, bylo také mezi jiným řečeno, že bratr farář Mach ztratil státní souhlas ke službě. Ptal jsem se proč, a krajskému tajemníkovi bylo ihned nahlášeno: „Kotouček se zajímá o důvody zásahu proti faráři Machovi.“ I mezi námi byli udavači. Jednou mne udal tatínek kamaráda našeho syna Jendy, že se prý bez povolení vyučuje v jednom domě náboženství (Jenda ho totiž pozval do nedělní besídky.) Udala mne také moje žákyně z Chřibské, kvůli přihláškám na náboženství. Stál jsem před krajským tajemníkem dosti dlouhý čas, vystaven jeho hrozbám. Na široké frontě bylo zaútočeno proti celé ČCE, když byli najednou povoláni k výkonu vojenské presenční služby všichni mladí kazatelé. Mohl bych pokračovat. Děly se i horší věci. Někteří faráři byli uvězněni aj. Sám jsem při hypertenzi třetího stupně musel odsloužit na vojně plné dva roky (1952–1954). Účast na shromáždění nebo přihlášení dětí na náboženství činilo automaticky z člověka občana druhé kategorie, ne-li přímo nepřítele lidu. Státní dozor (tajný i veřejný) citelně zesílil, když začal náš zápas o duchovní probuzení. Pokud jde o informace ze svazků StB, budou brzy dostupné též na internetu.

Jak se tedy situace vyvíjela dále?

Aktivního života sboru se i po letech služby a čekání účastnilo pouze několik procent členů. Odesílali jsme mnoho obálek s pozváním na sborové slavnosti a také s prosbami o sborové příspěvky (salár). Jako v jiných sborech muselo i naše staršovstvo vždy znovu a znovu probírat otázku formálního členství, respektive ne-členství. Nejen já, ale i staršovstvo toužilo po změně, po duchovním probuzení. To jsem měl na srdci již od počátku, aby náš sbor byl živým sborem. Na svou farářskou povolávací listinu jsem pod podpis připojil modlitbu, aby si z nás Pán stvořil lid ke své chvále. Ani po letech jsme nezačali se škrtáním členů, ale začali jsme u principu, kterým se tvoří křesťanský sbor podle slov Pána Ježíše Krista: „Činit učedníky, křtít a dále učit.“ Pán Ježíš Kristus dal církvi toto veliké poslání slovy: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“. Nikoli tedy křest nemluvňátek a konfirmace. Mé odmítání křtu dětí bylo posíleno i tím, že ke křtu mnohdy nepřinášeli děti jejich rodiče, kteří sami do sboru nechodili, ale jejich babičky. Tento náraz do tradice ČCE a do tradice reformační, byl ovšem rozbuškou k zápasu o duchovní probuzení. Nebyl kontraproduktivní. I ti, kteří nesouhlasili, do sboru trpělivě chodili a našla se i řada nových lidí. Staršovstvo sboru se osvědčilo jako trpělivé a vyčkávající. Sousedka vydala o nás toto svědectví: „Nikdy vaší uličkou tolik lidí nechodilo jako za vašich časů.“ Z jedné silně katolické rodiny uvěřily v Pána Ježíše tři dospělé dcery. Jejich otec mne kvůli tomu chtěl zabít. Přicházeli i lidé z okolí, ba zdaleka. Většinou jsme měli v neděli i u stolu hosty. Uprostřed tohoto zápasu nám Pán daroval toužebně očekávaného syna Jana (1956). O dva roky později dceru Dorkas (1958). Obě děti jsme přinesli do sboru k požehnání, a tak dali příklad druhým.

Šlo kromě křtu dětí ještě o jiné prvky, které vadily tvým církevním nadřízeným?

Ano, praktikovali jsme před Večeří Páně společné, ale i osobní vyznávání hříchů podle Jakuba 5:16. Jednak to byla „novota“, jednak v tom někteří právem cítili určitou nedobrovolnost, která nepatří ke křesťanskému životu. „Chce-li kdo…“ – z toho jsem později činil pokání, že ne vše bylo v lásce. Dále jsme začali se křtem věřících, a to ponořením. Proti tomu se pozvedla v církvi vlna protestů. Anabaptismus byl už od dob reformace velice vehementně zavrhován, nejen Lutherem, ale zvláště Kalvínem, který dal souhlas k popravám anabaptistů. I teologická vehemence reformátorů ve zdůrazňování křtů dětí je nejen pozoruhodná, ale až nápadná. My jsme se ovšem necítili anabaptisty, protože jsme svůj dětský křest nepovažovali za křest v pravém slova smyslu, ale za požehnání. Ve zdůrazňování platnosti jednou udělené svátosti jsme spatřovali přílišný sakramentalismus, až magii. Bez víry není možné se líbit Bohu. Modlili jsme se více než před tím, v pozdějším stadiu též za nemocné. Posílil nás v tom charismatický luterský farář Bernhard Jansa ze Shoenebecku, NDR. A také praxe, kterou jsme poznali později v Nejdku (CB). Při upřímně kajících mladých lidech jsme prožili naplnění Duchem svatým. Důraz na obnovení Duchem svatým se službami a charismaty jsme spatřovali jako biblický a potřebný prvek v dobách totalitního útlaku. A jsem si jist, že bez Ducha Svatého to nepůjde ani dnes.

Jak se Tvoje kauza projednávala v ČCE? Zvláště na Synodní radě, na synodu a jinde?

Synod, který v mé kauze rozhodoval, se konal v listopadu 1956. Už několikrát předtím se mnou jednala Synodní rada, zvláště synodní senior Dr. V. Hájek. Na synodu jsem slíbil vrátit se ke křtu nemluvňátek, a mohl jsem dál konat službu faráře. Když jsem se později, opět pro poznání Písma, zase vrátil ke křtu věřících a k odmítání křtu nemluvňátek, byl jsem rozhodnutím Synodní rady zbaven funkce faráře varnsdorfského sboru k 1. červenci 1966. Celé jednání se tedy protáhlo na více než 10 let. Argumenty? Argument Dr. Gustava Hrejsy byl právní. Jednotlivý kazatel nemůže rušit daný slib a vnucovat církvi své poznání. Většina však zdůrazňovala, že je třeba zohlednit Písmo a svědomí. Můj případ byl precedens, ve kterém nešlo o mravní delikt, ale o kauzu věroučnou. V tom tkvěla nesnadnost rozhodování. Také mi bylo nejednou doporučováno, abych vstoupil do církve, která by byla bližší mému poznání. Proč jsem to neučinil? Jak bylo řečeno, nešlo mi jen o křest, ale o duchovní probuzení, návrat k praxi prvotní církve, o hlubší očištění a dokončení reformace. Zní to možná nadneseně, ale i veliké ocenění reformace je dnes spojováno s poznáním, že reformace své dílo nedokončila. Zároveň dnes také vím, že Bratrská Jednota Baptistů byla v té době pronásledována a že bylo naznačeno vedení Jednoty, aby mne za kazatele nepřijímali. Děkuji všem, kteří se mezi baptisty i evangelíky za mne a za nás modlili. Měli jsme své přátele i na Synodu a jinde. Odpor bylo znát u několika členů sboru a v libereckém seniorátu. V pamětní knize „Církev v proměnách času“ je na str. 252 a 253 toto církevní zhodnocení: „Pod jeho vedením se stal sbor jedním z předních sborů libereckého seniorátu. Farář A. Kotouček setrval zde do června 1966, kdy pro své učení …musel opustit své místo kazatele varnsdorfského sboru.“

A jakým směrem se pak ubíraly tvoje další kroky?

V mém srdci zůstala vděčnost za Boží milost, kterou jsme po 17 let ve Varnsdorfu prožívali. Odmítl jsem lstivou nabídku okresního církevního tajemníka, abych přijal místo na ONV. Jiné místo jsem v okolí nenašel. Nakonec jsem nastoupil do práce v kombinátě na zpracování hnědého uhlí ve Vřesové u Sokolova. Za okolností pro mne nesnadných jsem zde pracoval 17 roků, tj. až do důchodu. V Nejdku bylo obtížné najít bydlení. Sborového života jsem se s rodinou účastnil v kazatelské stanici CB v Nejdku. Podle možnosti jsem sloužil evangeliem zde, v důchodu pak na mnoha jiných místech (Litvínov, Most, Ústí nad Labem, Husinec, Tábor). V Táboře jsem zcela výjimečně sloužil dvakrát ještě letos (2009). I dnes považuji modlitební a kazatelské úsilí o probuzení v biblickém slova smyslu za správné. Pán Ježíš Kristus má přijít k plnému právu v nás i skrze nás. Má velikou moc a velikou lásku a všude, kde On panuje, se dějí nové věci k jeho cti a slávě. Čekáme na plné zjevení jeho slávy v jeho království spravedlnosti, pokoje a radosti v Duchu svatém. Ale už nyní, kde začne opravdu o něco jít, přijdou i lidé.