Byl jsem běžencem, a neujali jste se mne. S naléhavostí, v nahotě situací, jež zažívají lidé prchající ze své země, ztvárňuje tenhle Ježíšův výrok polská režisérka Agnieszka Holland ve filmu Hranice.
Vypráví kvazidokumentární formou příběh syrské rodiny, dědečka, syna s manželkou a jejich tří dětí a jedné afghánské „tety“, kteří se nechali nalákat k cestě do vysněné Evropy přes bělorusko-polské hranice v r. 2021. „Velkou politiku“ a její manévry sleduje film v odrazech, či spíš karikaturách, a všímá si osudů těch, kdo se dostali do jejího nemilosrdného soukolí. Není nezaujatý, takzvaně objektivní. Nemá pochopení pro strategii „vytlačování migrantů“. Naopak, nelidské dopady odlidštěného organizovaného násilí dává na příběhu hlavních protagonistů zakusit s otevřeností a naléhavostí. Především těch, kdo se „hranici“, kam jsou běloruskými pohraničníky naháněni a polskými zase s pohrůžkami vyháněni zpět, snaží překonat. Ale naléhavost setkání s nelidskostí této mašinerie dopadá, byť s různou intenzitou i na „domácí“, ať už jsou to lidé bydlící v místě, aktivisté, kteří se snaží pomoci, nebo příslušníci pohraniční stráže a policie.
Film je černobílý, a tím nejen evokuje žánr dokumentu, ale také tlumí expresivitu brutálních a krvavých scén. Kamera se neuchyluje k drásající popisnosti, spíš hlavní protagonisty empaticky doprovází. Naléhavost, s níž diváci mají být – a jsou – konfrontováni, vyplývá spíš z vyprávění samotného, z toho, jak se příběhy zamotávají do stále větší bezvýchodnosti a jak nenávist a násilí organizované státem vítězí nejen nad zákony a ženevskými konvencemi, ale i nad obyčejným lidským soucitem.
Příběhy lidí prchajících do Evropy máme před sebou v konkrétních situacích, v tom, jak se očekávání a naděje (a naivní představy o EU jako vysněném ráji zákonnosti a lidskosti) lámou a obracejí v beznaděj a bezmocnou vydanost napospas brutálnímu zacházení z obou stran (byť na té běloruské je přece jen znatelná vyšší míra cynismu).
Zblízka ovšem film sleduje i postavy z opačné strany bariéry, ať už v detailu konkrétní situace anebo průběžně. Nečernobílou perspektivu režisérky tu ztělesňuje příslušník polské pohraniční stráže Janek, plný starostí, zda když „zasadil strom“ a počal dceru, stihne i dostavět dům. Zastupuje dilemata příslušníků represivních „struktur“, kteří prožívají rozpor mezi státem nařízenou nelítostností, utrpením běženců a (v polském případě) i persekucí aktivistů z řad „vlastních lidí“. Nevím, zda je to záměr či odraz reality, která na „granici“ panuje, ale na běloruské straně se jednotlivci s takovýmito dilematy nevyskytují, právě naopak.
Nejsilnějšími momenty filmu (pokud ho divák nezaujal včas příslovečné „stanovisko nezaujatého pozorovatele“) nejsou přitom evokace ponižování a surovostí vojenské a policejní mašinerie, ale scény, kdy se k trpícím, bloudícím – a umírajícím – lidem, ztraceným v bělověžském pralese, dostávají aktivisté s pomocí, včetně lékařské. I oni musí řešit dilemata, jež setkání s konkrétní uprchlickou nouzí přináší: zda „jen“ poskytnout pomoc na místě a pak lidi na útěku nechat být a jít (jakkoli i to stojí hodně vynalézavosti a úsilí), nebo zda z mantinelů státem nějak tolerované pomoci vykročit a uprchlíkům pomoci dosáhnout vysněného azylu. Mimochodem, to, co v tzv. odcírkevnělém Německu v tomto případě funguje (totiž církevní azyl), o tom si tzv. křesťanské Polsko bohužel může jen nechat zdát. Zcela případně se tedy modlitba Otče náš ozve jen jako zrcadlo, karikující nacionálnímu bludu propadlé světské i církevní struktury. Autentické modlitby zaznívají jen z hloubi pralesa, skrývajícího utrpení běženců.
Otazníky nad filmem tak možná nejvíc budí několik „happy-endů“, v nichž se podaří obelstít všudypřítomnou policii či ubytovat africké běžence v polské rodině. K takovým příběhům bezpochyby docházelo (a dochází) také, jen nevím, neslouží-li ve filmu k jistému ukonejšení diváka, že to nakonec může dobře dopadnout.
Novinář Malcolm Haslett si v roce 2016 všiml, co se vztahem veřejného mínění k lidem na útěku udělala ve Velké Británii (kde do té doby měl určující vliv hlavně bulvár, jeho předsudky, a také tehdejší premiér Cameron) jedna fotografie. „Tuto změnu ve veřejném mínění způsobila jedna prostá fotografie – fotografie malého mrtvého chlapce, vyplaveného na pláž v Turecku. Média totiž mohou mít i pozitivní efekt. Nikoli tím, že se zakryje polovina pravdy, nýbrž tím, že se vyjeví více pravdy, než jsme si doposud uvědomovali, a živě se doloží drsná realita, která se skrývá za titulky.“ (Malcolm Haslett, „Zmanipulovali vás!“, Protestant 5/2016).
Tehdy stačila fotografie, jejíž poselství dokázalo prorazit „hradby Jericha“, budované předsudky, bulvárem i politiky. Film A. Holland není reportáž, ale když dává nahlédnout do tváře bezmoci uprchlíků a jejich utrpení, pak bezpochyby s ambicí pohnout veřejným míněním (nejen) v tomto koutě Evropy. Pokud se mu to nepodaří, nesvalujme vinu na režisérku (jako Jonáš Zbořil v recenzi na Seznamu), ale registrujme, že zatvrzelost, otupělost a neochota pouštět si na tělo aktuální bolesti se od doby uprchlické krize r. 2015 usídlily v mentalitě Evropanů o hodně hlouběji. Mnoho na tom nemění ani záběry z pomoci Ukrajincům, prchajícím před ruskou agresí, jimiž film končí.
Slovo Krista Soudce, jež jsme na úvod připomněli, má s perspektivou filmu společné ještě jedno – neřeší okolnosti, cynické Lukašenkovy a Putinovy politické „šachy“, které lidi do pekla na hranici dostávají. Hledí na lidské konání a jeho motivace z pohledu konkrétních trpících – a ptá se nás, nakolik jsme tváří v tvář tomuto utrpení ochotni změnit svůj postoj.
Pohraničník Janek se objeví i v samém závěru filmu na ukrajinské hranici. Při opětovném setkání s aktivisty, v odpovědi na jejich poznámku „my už jsme se potkali, tam na hranici,“ se studem zapírá „Já jsem tam tehdy nebyl.“ Nejde o kdovíjak hlubokou sebereflexi. Ale k postupné proměně postoje může někdy pomoci i takovýto stud.
Agnieszka Holland, Hranice. V kinech od 19. 10. 2023.