1. leden – svátek občanské iniciativy

Číslo

1. ledna a 28. října se v ČR slaví vznik státních útvarů. Dle platného zákona 157/1994 Sb., je 1. leden dnem řádovým, podobně jako 28. říjen. 1. ledna prezident nemusí řečnit v televizi a udělovat abolice, ale hlavně by měl vyznamenávat řády řádné občany. Dikce zákona o řádovém dni je jasná. Tento zákon však zjevně není již dvacet let naplňován. 28. říjen je dnem ocenění iniciativnosti občanů. Jejich činy jsou chápány jako úctyhodné, protože svými činy vytvářejí to, co stát jako instituce nevytváří, jelikož k tomu nemá vhodné prostředky: bohatý společenský, kulturní, náboženský, ekonomický a spolkový život společnosti. 1. leden je jedním ze tří svátků, které se dotýkají české státnosti. Dva z nich již přesnou náplň mají. 28. září a 28. říjen představují dvě různá pojetí státotvornosti. 1. leden je mezi nimi zatím Popelkou. Státní zákon, politici ani žurnalisté nějakou smysluplnou představu jeho využití zatím nenabízejí.

Monarchické pojetí státu

Oslavy státnosti, které připadají na 28. září, se v posledních letech stávají záležitostí nábožensko-mýtické adorace knížete Václava na Staré Boleslavi. Ze slavnosti se stává slavnost státních a náboženských funkcionářů. Slavnost je opředená legendami, protože knížete Václava známe jen z dobových legend, k nimž se přidružily další, jako ta o blanických rytířích. Kníže Václav kráčí napříč staletími a k němu se připojují historické osobnosti, které bojovaly pod svatováclavskou korouhví, a tak upevňovaly moc té které právě vládnoucí instituce. Prý byly Bohem chtěné a posvěcené od věků na věky. Dnešní uctívání svatých ostatků knížete Václava patří k náboženskému lidovému folklóru. Připomínání státních dekretů jako je Zlatá bula sicilská legitimuje monarchický typ a způsob získávání vlády. 28. září jako svátek státnosti naznačuje, že demokraté by si měli vzít odvěké monarchické principy k srdci a vyztužit chatrnou demokracii metafyzickou dimenzí věčných kvalit. Není se co divit, že sympatizanti monarchie přišli s požadavkem uctít generála Radeckého kamenným monumentem na Malé Straně. Bránil monarchicky strukturovanou Evropu proti Napoleonovi a jeho novým občanským pořádkům. Poslanci, sympatizující se svatováclavskou ideologií, nám vzkazují, že příliš pozemské demokratické principy je nutné prohloubit folklórně-náboženským patosem. Dát státu věčný základ a neotřesitelný nádech tradičních nábožensko-mocenských hodnot. Na den státnosti se sluší uctívat tzv. zakladatele státu a vojevůdce, kteří s armádami bránili řády, bohem prý posvěcené. Tak se prý posiluje autorita státu i práva – odvěké autority otřesené modernismem a sekularizací. To si ostatně mysleli i kritikové československé demokracie po mnichovské zradě (1938) a podle toho také jednali a s principy demokracie naložili.

Demokratické pojetí společenství a státnosti

Druhou slavností, která se důsledně váže pouze na historická data, je 28. říjen – den vyhlášení samostatnosti naší republiky v roce 1918. Je to také den řádový. Dnem naší státnosti, včetně udělování řádů, by se klidně mohl stát i 18. říjen. V tento den byla roku 1918 vydána „Washingtonská deklarace“, známá též jako Masarykovo Prohlášení nezávislosti. Deklaruje samostatnost nové republiky a její přesnou společenskou strukturu. Jasně říká, jaké hodnoty mají být respektovány. Proto mj. vyslovuje požadavek důstojnějšího postavení žen v oblasti společenské, hospodářské i sociální. Neoslavuje zakladatele božích řádů, ale vyhlašuje respekt k těm, jimž osud národa ležel na srdci i v dobách pohnutých. Proto deklarace tituluje národní publikum zvláštním způsobem: „My, národ Komenského.“ Komenský svou starost o národ vyjadřoval aktivitou editorskou (amsterodamské vydání kancionálu, konfese, bible atd.) i modlitebně-společenskou. Proto napsal Kšaft umírající Jednoty bratrské, v němž prosí: „Ať mír dál zůstává s touto krajinou.“ Marta Kubišová zúročila Komenského zhudebněnou prosbu v roce 1989 při zrodu demokracie: „teď, když tvá ztracená vláda věcí tvých k tobě se navrátí, ó lide, navrátí.“ Díky Chartě 77 a OF se Komenského prosba přetransformovala do dalších proseb a vizí. Některé se ještě nenaplnily.

Ve Washingtonské deklaraci je jasně řečeno, že nový nezávislý stát bude republikou, protože chce navazovat na americkou smluvní tradici. Masaryk výslovně cituje Vyhlášení nezávislosti z roku 1776, proslovy Abrahama Lincolna o svobodě všech občanů – bílých i černých. A na třetím místě upozorňuje na významný zdroj svobod, totiž na francouzskou „Deklaraci práv člověka a občana“ z roku 1789. Masarykovi šlo o překonání monarchického stylu myšlení a o přetvoření společenských pořádků dirigovaných dosud policejně a cenzurou a posvěcených církví.

Odkaz na Komenského civilně odkazuje k rovině zbožnosti a víry. Také americkým ústavám a deklaracím neschází odkaz na boží transcendentní působení. Proto již Mayflowerská smlouva (1620) nebo Ústava společenství Massachusetts (1780) staví člověka před tvář boží a vyzývá ho, aby vytvářel společenské pořádky, které v běžném životě rodiny, osady či městského společenství budou odpovídat tomu, co si Bůh přeje. Nešlo jim o prosazování odvěkých či kosmických řádů, oslavování zakladatelů a generálů – o nichž bible mlčí. Dle osadníků je Stvořitel dárcem práv a svobod pro všechny. Proto se snažili vytvářet nové řády přetvářením dosavadních světských i náboženských institucí i evropských právních řádů. Proto toužili vybudovat Novou Anglii. Přivlastnili si z Evropy to nejlepší, co jim mohla poskytnout: Magnu Chartu Libertatum z roku 1215 a další později deklarované svobody a práva. Svou vizi nových poměrů některé americké generace promarnily a některé na čas prosadily důstojnost a lidská práva pro všechny. Vždy jen na čas, protože demokracie je lidský vynález pro rozvíjení společenského života, nikoli pro budování silného státu. Proto je demokracie tak zranitelná a chatrná, jako jsme chatrní a zranitelní my lidé. Jedinou její předností je, že nevytváří iluzi starých dobrých časů, do nichž bychom se měli spořádaně vrátit a shromáždit se kolem dobrého vládce, který nás ochrání ode všech civilizačních chorob a zmatků.

Den úcty k občanské kreativnosti i k občanské neposlušnosti

Jestliže je 1. leden den obnovy českého státu, pak demokratické společenství je obnovováno kulturními, náboženskými, charitativními činy solidarity. Není zapotřebí za takové činy vyznamenávat, ale je možné si je připomínat v rodinném společenství i ve společensko-mediální rovině. Tak může být naplněn požadavek řádovosti tohoto dne. Nemusí jít o státem organizované vyznamenávání. V den, kdy se v rodinách i na veřejnosti činí rozmanitá předsevzetí a lidé se zavazují, co dobrého by chtěli učinit, mohli by se všichni soustředit na připomínku těch, kteří nikoli státnickými a zakladatelskými činy, ale hlavně společenskými, kulturními, pedagogickými či náboženskými a charitativními či sportovními a technickými činy se zasloužili o posílení společenské solidarity a vzájemnosti ve společnosti. Stalo by se pak zřejmé, proč Masaryk legitimně nazval své posluchače „národem Komenského“. Zjistilo by se, že nejsme národem Švejka, jehož autor, rudý komisař Jaroslav Hašek, se po nenaplnění své rudé mise vrátil v Československu k nostalgickému vzpomínání na prohnilé poměry v monarchii. Ta byla jistě poměrně lidštější, než to, co zažil a organizoval on sám v rudém Rusku, budoucím Sovětském svazu. Demokratickým principům ovšem Hašek nerozuměl, a nikdy je nepochopil – o tom mimoděk svědčí právě dobrý voják Švejk.

Také by nás opustila nostalgie po starých komunistických časech. Objevili bychom, co dobrého za socialismu vzniklo, byť to bylo dušeno přísným dohledem nad každým krokem jinak smýšlejících obyvatel. Soudruzi velmi jasně formulovali správnou socialistickou státnost všedního života. Společnost byla proškolována a mediálně masírována, aby každý věděl, co má dělat. Proto na vlastní kůži každý zažil, že stát je forma organizovaného násilí a to je dle lidových i socialistických zákonů legitimním nástrojem komunistické strany. Lidová tvořivost k tomu v okupační době dodala, že policejní pendrek je vulkanizovaný marxismus. Tento normalizační vtip vznikl hned po prvních policejních zásazích proti demonstrantům v roce 1969. Na lesní brigádě v Alojzově mi tento klenot předal farář Jan Šimsa.

Politické vtipy byly součástí společenské sebeobrany, a pomáhaly zachovávat zdravý rozum, zárodky nové kultury i zárodky a květy společenských vztahů, které držely člověka při životě. Velmi podobně někdy fungovaly modlitby a písně, kázání, autorská čtení, rodinná setkání a sborová shromáždění, sborové letní či zimní pobyty, lesní brigády a sjíždění řek, a všechno to nábožensko-společenské dění komunikačně spojené na úrovni ústní tradice, kterou režim nemohl tak lehce cenzurovat. K ústní tradici se velice rychle přidružil samizdat a pak i výtvarné a hudební aktivity jednotlivců a skupin. Tu a tam se postupně začal osmělovat státními úřady schválený film, knížka, některé písničky (písničky Spirituál kvintetu). To byly demokratické – společenské aktivity za socialismu. Inspirovaly, protože nebyly pokřivené organizovaným násilím. Byly kreativní občanskou neposlušností. Stop po těchto občansko-náboženských aktivitách příliš nezůstalo a obtížně se znovu připomínají. Nicméně byly to kvalitní a životodárné činy.

1. leden

Když nám poslanci vymazali z kalendářního seznamu významných dní Den lidských práv (10. prosince), mohl by se 1. leden stát připomínkou respektování důstojnosti, práv a svobod člověka, a to konkrétních činů občanské kreativnosti i neposlušnosti. Je to sice řádový den, ale pomyslné řády by nemusela rozdávat státní instituce. Iniciativy by se mohla ujmout právě ta důležitější část státu – samotní občané. Ti, kteří činí osobní novoroční předsevzetí, by svá přání mohli nasměrovat do širšího společenského kontextu. Možná by se jim pak lépe plnila i předsevzetí osobní – dietně zdravotní a respiračně-tabákové povahy.

Díky slavení 1. ledna možná přestaneme být udiveni – my starší generace – že středoškolští studenti nás dnes řadí k strukturám státní moci, které my nepociťujeme jako svého druhu společenské násilí na slabších či mladších. Přestaneme se divit, že studenti odmítají legitimní výsledky podzimních voleb i povolební domluvy koaličních partnerů na radnicích, jimiž komunisté získávají vliv na jmenování ředitelů škol a na rozsah školních kulturně-politických aktivit. Přídělem financí ovlivňují četnost uskutečnění doplňujících výukových besed a programů o české minulosti a občanské odpovědnosti, v níž mocensky nadřazení komunisté vlastně vždy hráli násilnicky-destruktivní společenskou roli a tvrdě likvidovali ty, které označili za nepřátele, nebo si hráli na nejrozumnější a nejperspektivnější zachránce světa. Potvrzují to všechny úspěšné normalizační televizní seriály, včetně Nemocnice na kraji města, který již zase oblažuje televizní diváky. Víc než třicet let už drží rekord úspěšnosti a úspěšně klame své sympatizanty, protože idealizuje tehdejší skutečnost. Populární herci – mnozí pozdější členové OF – se v tomto seriálu nestyděli v roce 1977 hrát, ač byl a je idealizovaný a lživý. Pracoval jsem tehdy tři roky v brněnské nemocnici u svaté Anny a pro zdejší sestřičky byla lživost seriálu tak silné kafe, že se na něj přestaly dívat. Dnešní televizní dramaturgové skutečně náležejí k lidem s krátkou pamětí, když takovými seriály našeptávají mladé generaci, že za toho bolševika to vlastně nebylo zase tak moc zlé.

1. leden je podle zákona dnem obnovení státnosti. V prvé řadě jde o život a soudržnost lidského společenství. Principy a hodnoty ústavně vyhlášené mají být uskutečňovány v rovině humánní, kulturní, společenské a náboženské. V době míru totiž jedinci konají „státotvorné činy“ každodenní spravedlnosti právě životem uvnitř svých rodinných, místních i regionálních společenství. Jsou zavázání ústavním hodnotám a svobodám, nikoli otcům zakladatelům a generálům. Státníci jsou v době míru méně důležitou částí společnosti, nikoliv tou nejdůležitější, jak nám chtějí občas vnutit žurnalisté třetího řádu, když soustřeďují svou pozornost jen na státní instituce a jejich představitele.

Naše možnosti

Protestující studenti většinou k volbám ještě jít nemohli a protestem odmítají naši občanskou neodpovědnost, se kterou nás voličů šlo k volbám jen 30 %. Oprávněně nás viní z neodpovědnosti. Pokud se mezi dospělými ozývá příliš často argument, že jsme už z té politiky otráveni, a proto k volbám nejdeme, pak je naše odpověď – tváří v tvář demokratickým právům a povinnostem – ještě naivnější, než protest studentů středních škol. Jejich protest jistou legitimitu má.

Svou zmatenost prozrazujeme často i tím, že se nám zdá směšné, že by nás mohl někdo oslovit „vy/my národ Komenského“, že nám jsou spíše blízké monarchické ideály, přibarvené krásnou filmovou legendou „Noc na Karlštejně“. Císař Karel IV se nám pak jeví jako nejvýznamnější Čech a „otec vlasti“, aniž bychom tušili, co všechno má zbožný Karel IV. díky svým potestas patriae (otcovským právům) na svědomí, např. tváří v tvář židovským minoritám ve své říši.

Humanitní zmatenost a sociální tupost není jen naše specialita, o tom svědčí životní příběh herce Gerarda Depardieu či ještě slavnější herečky B. Bardotové. Ti činí, co slušný člověk činit nemá: přijímají dobrodiní občanství z rukou vládců, kteří velmi tvrdě zasahují proti jinak smýšlejícím a zpívajícím.

Naše situace je nadějná, protože nejsme pod stálým policejním dozorem. A je pouze na nás, zda nějaký 1. leden budeme slavit, a zda ten svátek občanské iniciativy budeme slavit každý den po celý rok anebo se spokojíme s nadáváním. O prozíravosti tvůrců naší demokracie svědčí, že prezidenta nevybavili příliš velkými pravomocemi. I tak jeho pravomoce mohou být zneužity, jak prokázala novoroční abolice Václava Klause, která na čas ochromila víru, že ve společnosti se lze dovolat spravedlnosti. Prezident naštěstí není v naší demokracii postava klíčová. Jeho kompetence nejsou větší než kompetence parlamentu, senátu a nezávislých soudů, včetně ústavního. Takže výsledek letošních prezidentských voleb není příslibem lepších časů, ani cestou do pekel, ani nelze mudrlantsky poznamenat, že společnost má prezidenta takového, jakého si zaslouží. Je to jinak. Prezident má společnost, jakou si zaslouží. Hlavní slovo má společnost, pokud se ho sama nevzdá svou nečinností. Což udělala již mnohokrát. Třeba loni o podzimních volbách či při jiných každodenních příležitostech občanské (ne)poslušnosti, kdy šlo o spravedlnost.