Rozhovor s Idsem Smedemou
Ids Smedema (* 1961) studoval evangelickou theologii na Svobodné Univerzitě (VU) v Amsterdamu a jeden rok na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v Praze. Od roku 2000 slouží jako kaplan v Královském nizozemském letectvu. Dvakrát byl poslán na zahraniční misi, do Iráku a Afghánistánu.
Začněme tím, že jsme před dvěma lety měli o tebe strach, protože ses chystal na nebezpečnou cestu.
Moje armáda mě vyslala do Afghánistánu, a nebyla to moje první cesta s armádou, předtím jsem byl v Iráku. Je to dlouhá tradice, že duchovní jsou vysíláni tam, kam jdou i vojáci. Mottem vojenské duchovenské péče vlastně je: máme pracovat tam, kde pracují i vojáci. Dá se dokonce říci, že vojenský duchovní má i padnout tam, kde umírají vojáci. To se v dějinách nizozemské armády přihodilo jen jednou: jeden náš vojenský kaplan zahynul ve válce v Koreji.
Rozumím obavám, které lidé mají, je pochopitelné, že přátelé i příbuzní měli o mě strach. A nebyl to jen strach před válkou, před násilím, ale trochu i obavy z obtížného úkolu. Člověk je tam na řešení mnoha problémů sám. Sám se musí rozhodovat.
Sám v jak velké skupině lidí? Jak velká byla jednotka, v níž jsi působil?
V Iráku jsem měl na starosti 170 mužů a žen a bylo to organizováno tak, že se jednotka po dvou měsících celá vyměnila, a já jsem tam zůstával, spolu se štábem, musel jsem se vždy seznámit se 170 novými lidmi a oni se museli seznámit se mnou. To bylo těžké. V Holandsku jsem zaměstnán u letectva, to mě vyslalo k podobně velké jednotce v Afghánistánu, a služba u letectva, pokud zůstáváte na zemi, je relativně bezpečná. Jednoho muže z naší jednotky jsme však v Afghánistánu ztratili. A den předtím, než jsem nastoupil, se v blízkosti Kábulu zřítil vrtulník s 12 lidmi, byli mezi nimi dva Holanďani, důstojník a poddůstojník hlavního štábu, a nálada byla samozřejmě velmi špatná, přijel jsem do situace, kdy se připravoval pohřební ceremoniál.
Jak dlouho jsi byl v Afghánistánu?
Od konce června 2006 do konce listopadu. Tam bylo v jednotce 160 lidí. Celkem jsem měl na starosti něco přes 200 lidí (vlastní jednotka a hlavní štáb).
S holandskými vojenskými misemi je neodvolatelně spojeno vraždění v Srebrenici. Holandští vojáci nedokázali Srbům zabránit v masakru. Jak to vaše armáda zpracovala?
Jsem u armády od r. 2000 a pracoval jsem v prvních třech letech na akademii pro letectvo v Bredě na jihu Holandska a tam jsem si všímal toho, jak jsou ti budoucí důstojníci mladí, některým bylo 11 let, když byla Srebrenica, a tak oni pořádně nevědí, co se stalo. Je to srovnatelné se situací u vás, kdy vyrůstá generace, která už komunismus nepoznala, a má proto jiný obraz světa. Jistě, Srebrenica znamenala šok, pro nás v armádě i pro celou společnost.
Samozřejmě se vedly spory, a nyní během mise v Afghánistánu ožívají, zda se dokážeme bránit, kdybychom byli napadeni, zda nám přispěchají na pomoc vojáci z jiných misí; jsou to především vojensko-strategické úvahy.
Měli tedy holandští vojáci v Srebrenici pocit, že jsou vydáni Srbům napospas?
Ano, vojáci to tak jasně cítili, mnoho jich pak mělo vážné psychické problémy, opouštěli armádu, museli se léčit. Dalším důvodem jejich problémů bylo to, že část naší společnosti právě je označila za spoluzodpovědné za tuto katastrofu, a s tím se velmi těžko žije.
Jeden kolega, duchovní, se loni s několika vojáky té jednotky do Srebrenice vrátil, 12 let poté, a pokoušeli se vést tam rozhovory se vdovami.
To byla privátní iniciativa?
Vlastně nevím. Spíš bych řekl, že jsme to organizovali my, vojenská duchovenská služba. Byla to důležitá cesta pro zpracování osobního psychického dramatu. Rozhovory se uskutečnily, na velké otázky viny, usmíření a odpuštění při nich nedošlo, ale už jen to, že se vdovy a vojáci setkali, hleděli si do očí, je důležité.
Širší veřejnost v Holandsku se cítí těmito událostmi nějak zasažena? Vrací se k nim?
Čím dál méně, ale nyní by se to mělo změnit, protože je zatčen Radovan Karadžič a dá se očekávat i zatčení Ratka Mladiče. Ti dva byli za masakr zodpovědní. Pokud bude proces správným způsobem zahájen, všechno se opět připomene.
Jeden politický důsledek byl výrazný: Kvůli Srebrenici odstoupila v r. 2002 vláda, předseda vlády sociální demokrat Kok řekl poté, co byla zveřejněna zpráva komise expertů, že si je vědom odpovědnosti, a odstoupil. Je zde míněna politická odpovědnost za to, že holandští vojáci nemohli zabránit masakru. Kdo je jasně vinen, to jsou Srbové. Když zvažujeme náš podíl na vině, musíme připomenout marné čekání na podporu od jiných jednotek. Holanďani měli za úkol enklávu chránit a měli zbraně, kterými by se Mladičovým Srbům neubránili, to je všeobecně známo. Museli se dívat, jak Srbové od sebe oddělují ženy a muže, a jak je odvážejí. V médiích se o tom pak někdy psalo tak, že selhali, že nesou vinu. Ale lidé, kteří nebyli u toho, vždycky pak líp vědí, co se mělo dělat. Byla to strašná tragédie, která je příkladem toho, že vojenské mise nesplní vždy to, co měly splnit. A pro mě jako duchovního je to v Iráku i v Afghánistánu důležitá součást rozhovorů s mužstvem: co očekáváte od této mise, a jak se vyrovnáte s tím, když svůj úkol nesplní, když nebude mít úspěch.
A jak si můžeme představovat úspěch vojenské mise?
To je právě to. Oni tam jsou několik měsíců, a přitom já jsem přesvědčen o tom, že viditelný úspěch tato mise přinese třeba až za dvacet let. Takový voják se vrátí domů, a může být sám se sebou spokojen, že byl svědomitý, že splnil svůj omezený, malý úkol, ale na tu velkou otázku, zda to vůbec má smysl, že jsme v Iráku, v Afghánistánu, na tu odpověď nenalézá. A to je těžké, protože každý z nás pochopitelně chce vidět úspěch svého snažení, chce se ujistit o jeho smyslu. Ale ono to nejde.
A pak je tu řada rozporů. Byli jsme v Afghánistánu, v Kábulu s osmi stíhačkami F-16. Jejich úkolem bylo podporovat ze vzduchu jiné jednotky: Kanaďany, Brity, Američany, naše jednotky. A to znamenalo bombardovat objekty, v nichž se měli skrývat tálibánci. Naše jednotka se tedy dopouštěla násilí. Nepracovala na obnově země, nestavěla školy, nemocnice ani silnice, ona jen ničila. A zabíjela. Je to velice těžké. Jsou vojáci, kteří po určité době řeknou, že už to nemůžou dělat dál. Není jich mnoho, ale setkal jsem se už s nimi. Jiní říkají, že tím, že zabíjejí, chrání jiné. Je to pravda, je to logické.
Účastníme se působení mezinárodní mise ISAF (International Security Assistance Force). V Kábulu jsme pomocí osmi stíhaček poskytovali ochranu pozemním silám. Zjistí-li se, že je někdo ostřeluje, většinou z nějaké budovy, dostaneme hlášení, a máme ten objekt zlikvidovat. Letadla vzlétnou s nákladem bomb a vracejí se bez nich. Co se mezitím dělo? Víme, co pilot vidí z kokpitu, pořizují se snímky, které se pak mohou promítnout mužstvu. A jejich nedílnou součástí jsou exploze. Každý ví, co to znamená. Znamená to, že tam dole se umíralo. Neumírají vždy jen bojovníci Tálibánu, ale občas velmi pravděpodobně i ženy, děti, civilisté. Všichni v jednotce jsme nějakým způsobem za to odpovědní. Je jasné, že všem, i těm, kdo velí, jde o výstavbu Afghánistánu, zabíjet nechceme. Slovy našeho hlavního velitele: „Kde můžeme budovat, budujeme. Kde musíme bojovat, bojujeme.“ Jsme armáda, a k armádě patří násilí. Každý v armádě to ví. Ale zde jsme přímo u toho, vidíme to zblízka. Někteří vojáci jsou skeptičtí, říkají, že mise stejně nemá smysl. Už Alexandr Veliký si na Afghánistánu vylámal zuby, pak Angličani, pak Rusové. A jako vojenský duchovní jsem považoval za svůj úkol i o této dimenzi otevřeně mluvit. Ano, musíme si být vědomi toho, že děláme něco, co má politickou legitimitu, co si i vyžadují konkrétní okolnosti (útoky tálibánců), ale nemůžeme si zastírat, že to není dobré. Zabíjet lidi není dobré. O tom lidé v armádě mají vědět. Když jsem o tom mluvil při bohoslužbách, nebyli někteří vojáci se mnou spokojení a říkali: „To abych měl pocit viny, že vůbec jsem voják.“ Nebylo mým záměrem navodit jim pocit viny. Myslel jsem, že jim mohu pomoci vést o problému rozhovor, a tím myslím i rozhovor v nich samých. Při přípravě jsem si uvědomoval, že jsou to i mé otázky. I já jako duchovní jsem určitým způsobem odpovědný za to, že se zabíjí. Někdy jsem si říkal, že lékař jednotky a já jsme tu od toho, aby vojáci byli tělesně a duševně fit, a je to vlastně paradox. Snažím se, aby se lidé cítili dobře, aby měli příležitost k rozhovorům, aby na konci týdne byly kvalitní bohoslužby, hudba, pěkné prostředí… To aby měli víc síly na to, co mají dělat, a přitom součástí jejich počínání jsou i zlé věci.
Je to rozpor, který jsme nezpůsobili, ale musíme si s ním nějak poradit. Je na každém, aby si s ním poradil. Jsou tu pro mě ještě nezodpovězené otázky.
Komu jsi ve službě odpovědný?
Zde bych měl vylíčit, jaká je struktura naší práce. Má v Holandsku dlouhou tradici. Máme 150 vojenských duchovních, z toho 50 jsou evangeličtí faráři, dále tu mají své duchovenské pracovníky katolíci, humanisté, hinduisté, Židé, a letos začíná i několik muslimů, čili se do armády dostávají i imámové. Duchovenská práce je založena na tom, že ústava zaručuje každému vojákovi svobodu náboženství. Není to tedy armáda, kdo si duchovenskou péči přeje, je to ústava, stát. Duchovenské pracovníky zaměstnává a platí ministerstvo obrany, ale odpovědnost v mém případě nese církev. Své církvi se zodpovídám z toho, co dělám, či nedělám. Pokud vím, duchovenská práce v české armádě je organizována stejně.
Nemusel jsi tedy skládat přísahu?
Nemusel. Nejsme vojáci se vším všudy. Mám důstojnickou hodnost, která se však nerealizuje tak, že bych měl nadřízené, že bych vydával rozkazy. Nosíme uniformu, protože má vyjádřit naši blízkost k vojákům a protože se účastníme i cvičení a výjezdů do zahraničí. Také musíme prodělat krátký vojenský výcvik, 10 týdnů, abychom věděli, jak to v armádě chodí.
A zbraň?
Máme výcvik ve střelbě, ale v zásadě duchovenský pracovník nenosí u sebe zbraň, je civilista. Musíme však vědět, co to je, mít v rukou odjištěnou zbraň. Měli bychom také umět zneškodnit zbraň vojáka, který se dostal do takového stavu, že by s ní mohl provést něco nepředloženého. To, že nosíme uniformu a jsme určitým způsobem zapojeni do armády, má své výhody. Počítá se s námi jako se součástí jednotky, patříme k ní, jsme schopni radit veliteli, zeptá-li se. Ale i když se nezeptá: jakmile duchovní zjistí, že v jednotce něco není v pořádku, má se sám obrátit na velitele a radit mu. V jednotce doma se mi běžně stává, že velitel zavolá, že mají obtížný případ, třeba že by někoho měli propustit, protože něco provedl, ale má rodinu, má malé děti, co teď s ním, mělo by se to řešit citlivě. To je nejlepší situace – když někdo o vaše rady stojí! Když je člověk respektován, uznáván. Na naší práci je velmi obtížné, že je úzce spojena s osobou. To, jak působíte jako osoba, hraje rozhodující roli.
Dovedu si představit, že duchovní může být velmi příjemná osoba, která se však spíš realizuje v prostoru kaple, liturgie, svého „území“.
Přesně tak. To je taky způsob: útulná kancelář, udělám si kafe, sednu k počítači a čekám, jestli někdo přijde. S tím nemohu ale souhlasit. Duchovenský pracovník má sám vyhledávat kontakt s vojáky.
Během pobytu v Afghánistánu jsi měl pravidelné bohoslužby. Chodilo na ně hodně vojáků?
Spíš méně, účast byla tak 20, 30 lidí. Měl jsem bohoslužby dvakrát týdně, v pátek u nás na letišti, v neděli v hlavním štábu ISAF přímo v Kábulu, s tím byla spojena i nebezpečná cesta městem obrněným autem.
Značná část tvé práce byla asi podobná běžné práci na sboru.
Vidím jeden důležitý rozdíl: Jako faráři v armádě tu podle mého názoru nejsme v první řadě proto, abychom lidi přiváděli k víře, abychom evangelizovali. Jsem moc rád, když někdo má o otázky víry zájem, když s ním mohu o nich hovořit, ale nevidím to jako svůj prvořadý úkol a myslím, že kdybych se o to pokoušel, vojáci by to ani neakceptovali. Stojím si za svým přesvědčením, ale nejsem tu od toho, abych evangelizoval. Někteří kolegové to vidí jinak, ale já si myslím, že máme lidem pomáhat, aby nacházeli v sobě sílu, pomáhat jim, aby překonávali problémy tak, že dospívají k lepšímu životnímu přesvědčení, že nezůstávají jen na povrchu. Duchovenský pracovník v armádě má svůj obecný úkol osobního rádce, duchovní péče, nebo jak to mám nazvat, a jen část jeho úkolu je přímo spojena s posláním faráře.
V Iráku se naše stanoviště nacházelo jen 2 kilometry od města Ur, kde se narodil Abrahám. Město je 5 tisíc let staré, jsou tam vykopávky, zbytky velké stavby (Gen 11), jakýsi zikkurat s velkým schodištěm, hroby králů, to vše bylo vykopáno z vrstvy písku, a dokonce i dům, v němž se údajně narodil Abrahám. Měl jsem možnost každý týden tam organizovat autobusem výlet od naší základny a vyprávět příběh o počátcích naší civilizace a monoteistického náboženství. A to pro vojáky, kteří byli na několik měsíců vystaveni celkem nudnému životu v poušti, bylo vítaným rozptýlením, a mně se to také velice líbilo.
Existuje křesťanská organizace SERVE, která vznikla před 28 lety v Británii a soustřeďuje se jen na práci v Afghánistánu. Dobrovolníci, mezi nimiž tam byly i holandské rodiny, pečují o vdovy a sirotky, nemocné, slepé lidi (v Afghánistánu je hodně lidí s nemocnýma očima, to kvůli prachu). Potřebovali peníze na svou práci, a my jsme jim rádi dávali. Za tu dobu, kdy jsem tam byl, jsme vybrali 10 tisíc euro. Zpočátku jsme si s velitelem řekli, že bude velký úspěch, když se vyberou 2 tisíce, a rozhlásili jsme, že se necháme ostříhat dohola, jestli se to povede. Velitel je tmavovlasý, já blonďák. A když se ta sbírka ne a ne rozproudit, řekli nám kamarádi, ať si vyměníme barvu vlasů. Objednali z Holandska barvu na vlasy a udělali z velitele blondýna a ze mě černovlasého, včetně obočí. Mám fotku, moje žena říkala, že kdyby mě potkala na ulici, nepoznala by mě. Tahle legrace lidi tak dojala, že začali dávat. No a pak, když se peníze vybraly, nechali jsme se opravdu ostříhat, dohola. Bylo velmi důležité, že jsme začali SERVE podporovat, ty holandské rodiny nás dokonce navštívily na základně, vyložily nám, jak darované peníze vynakládají. A lidé měli pocit, že mohou pro afghánské obyvatelstvo něco účinného, konkrétního udělat.
O čem s vojáky nejčastěji mluvíš?
V popředí stojí otázka, jak se daří jejich blízkým doma, zda a jak je možné s nimi udržovat dobré vztahy. Následuje obava, zda plní dobře své povinnosti zde v Kábulu, zda si rozumějí s kolegy. Teprve pak dojde na otázky týkající se samotného nasazení. Občas se mi zdá, že tento fakt armáda dostatečně nereflektuje. Často se vojáci dozvídají jen informace na nejzákladnější úrovni just what you need to know, víc ne. Svůj úkol vidím v tom, tento úzký horizont rozšiřovat.
Všímám si toho, že vojáci si nevytyčují vzdálené cíle. Formulují to často tak, že jejich cíl je těch několik měsíců zvládnout ve zdraví, vrátit se domů s vědomím, že jsem pomohl dobré, správné věci.
Jejich úkoly jsou ohraničené, třeba technici se starají o vozidla na základně, o bojové věci se nestarají. Mluvil jsem s posádkami vrtulníku. Vrtulník létá relativně nízko, lidé z něj vidí zabité lidi, které pilot F-16 nevidí. Jsou rádi, když se zásah podaří, když nevzniknou „vedlejší škody“, jak se v armádní hantýrce říká zásahu jiného objektu. To jsou malé cíle a jejich plnění nemusí být spojeno s kladením velkých otázek. Někdy mluvím o tom, že jsme v armádě na ty „pomalé“ otázky, považuju to za výstižnou formulaci. Mechanismy v armádě, způsoby řešení problémů, všechno to je zaměřeno na rychlé vyřízení. (Ostatně se v jazyce armádních floskulí ani nemluví o problémech, ale o „výzvách“.) Je zadána akce, podle situace se zadání pozměňuje, při neúspěchu se akce zopakuje, to je život v armádě. Kdežto my se zabýváme pomalými otázkami.
V Holandsku se snažíme postarat o rodinné příslušníky vojáků v zahraničí. Když organizuje setkání armáda, je všechno perfektní, nikdo si nemusí dělat starosti, občas je to propaganda, pozlátko. Ale lidé potřebují mluvit o svých starostech, pochybnostech – proto organizujeme setkání i my, duchovenská služba, a podobně i pro vojáky, kteří se vrátili z mise domů. Co to znamená vrátit se, být zas s rodinou, s přáteli. I o tom se musí mluvit.
Mám radost z toho, že máme nyní intenzivní spolupráci s českou vojenskou duchovenskou službou. Letos je to 10 let, co působí, a budeme se účastnit slavnostního setkání.
Ještě se vrátím k tomu, že v Afghánistánu pracujete na věcech, které přinesou ovoce snad za dvacet let. Vojenské řemeslo takto snad ani uvažovat neumí – vojenské akce mají být rychlé, s rychlým účinkem.
Krátkodobý horizont vojenských akcí je logický u dobyvatelských akcí. Ale zde máme zcela jasně před sebou dlouhodobé cíle. Příklad: Holandsko vyslalo na konci 70. let vojáky do Libanonu, který byl v konfliktu s Izraelem. To je už třicet let, a už tehdy to jednoznačně něco přineslo. A teď, když se tam situace zase zhoršila, když se opět bojuje, veteráni té mise, Holanďani, kteří tam tehdy sloužili, jsou velice rozrušení, volají si, setkávají se privátně i na půdě Institutu pro veterány, aby to zpracovali: Tehdy jsme mnoho vykonali, a teď vidíme, že je tam pořád válka. Nebylo to všechno přece jen nadarmo? Čili problémy se mohou vyostřit i po třiceti letech.
Když jsme byli v Iráku, na jihu země jsme myslím skutečně zajistili větší stabilitu a bezpečnost. Ale teď je tam horší občanská válka než tehdy. Čeho jsme dosáhli? Jak se s tím vyrovnat?
To je zajímavé, že jsme během dosti dlouhého rozhovoru vůbec nezmínili americkou politiku.
Ona hraje roli, ale ne nejpodstatnější. Víš, když se potřebuju vyrovnat s ideologickými otázkami, zamýšlím se znovu nad nejdůležitější věcí v duchovenské práci: nad modlitbou. Na samý závěr našeho rozhovoru chci říci něco o modlitbě: Modlíme se za potřeby světa, za všechny oběti války, za oběti na obou stranách. Během mise jsem se rozhodl, že se budu výslovně modlit i za tálibánce, tedy za nepřátele. Mnoho lidí tomu nerozumělo, jen někteří pochopili, jen některým se to zdálo dobré a důležité.
Rozhovor připravila Monika Žárská
Páteční ráno v září 2006. Nacházíme se na okraji města, takřka v 2000 metrech. V dálce vidíme hory, jejichž vrcholky dosahují výšky 5000 metrů nad mořem. To je Hindukúš, výběžek Himalájí. V zimě jsou hory pokryty sněhem, teď jsou však hnědé a zaprášené. V Afghánistánu vypadá hnědé a zaprášené vlastně všechno, kam až dohlédnete. (A daleko pro prach nedohlédnete.) Naše chráněná vojenská oblast se nachází na mezinárodním letišti v Kábulu. Má tvar trojúhelníku, jehož strany nejsou delší než 400 metrů. Uvnitř tohoto trojúhelníku žije a pracuje více než 1000 vojáků ze 24 zemí. Mnozí jsou povoláni na čtyři měsíce, jiní na půl roku, někteří zůstávají ještě déle. Je to nepřehledná změť kontejnerů, ochranných krytů, generátorů, od kterých se šíří neustálý rámus, mobilních ochranných zdí z betonu, leteckých hangárů, vozidel a také lavic a stolů zhotovených ze zbytků dřeva. Všude jsou naváté zbytky různých materiálů, prach a písek. Ve městě Kábulu prakticky neexistují dobře fungující odpadní systémy. A tak se většina lidských exkrementů přeměňuje v jemný prach, který poletuje ve vzduchu, jenž dýcháme. Smrdí to tu, je teplo, v 10 hodin ráno už přes 35 stupňů. Odpoledne bude určitě 45, a mezi letadly před několika týdny naměřili dokonce přes 60. Vojenská oblast KAIA (Kabul International Airfield) je jako ostrov, který většina vojáků během doby svého nasazení neopustí. Většina z nás se mezi Afghánce vůbec nedostane, snad vyjma několika afghánských uklízečů a prodavačů. Venku je to zkrátka příliš nebezpečné. Situace v Kábulu je dost rozdílná od té na jihu, v jiných provinciích. Tady nefungujeme jako sociální pomoc. Žádné pokusy o navázání kontaktů s místním obyvatelstvem, žádné půtky s místními bojovníky Tálibánu. Naším úkolem je chránit naše bojové stíhačky F-16 a udržovat je v bojeschopném stavu. Uplatní se potom v bojích, které se odehrají daleko od základny.
Jen málokdy je formulována otázka, zda stojí za to položit při misi život. Zachránit život jinému vojákovi z jednotky, kamarádovi, to jsou někteří schopni vidět jako výzvu k nasazení života. Ale víc už ne. Je to tedy úplně jiné než kdysi, kdy se považovalo za velkou čest moci zemřít za vlast a svobodu. Toto zdůvodnění už neexistuje. Bývalo chápáno silně nábožensky. Silná sekularizace způsobila, že ochota zemřít v boji, ve válce se ztratila. Vůbec jsou dnešní cíle stále abstraktnější a méně průhledné. Bránit svobodu vlasti proti hrozbám států Varšavské smlouvy bylo daleko konkrétnější než bránit dnes svobodu západního světa, kultury nebo civilizace – pokud vůbec víme, co to je – proti dnešnímu teroru. Je tu ještě něco. Naši protivníci, v Iráku i nyní v Afghánistánu, podnikají sebevražedné atentáty. Proti tomu je těžké něco podniknout, a hlavně je to pro dnešní vojáky nepochopitelné, je to mimo jejich systém hodnot. Konflikty mají tedy nesymetrický charakter, a to je matoucí. Je pak posílena tendence soustředit se pouze na vlastní úkoly v omezeném rámci.
Jde o otázku perspektivy. Je nebezpečné a jednostranné, mluvit o dualistickém boji mezi svobodou a terorem a nebo dokonce mezi křesťanstvím a islámem. I když jsou útoky Al-Káidy a Tálibánu realizovány ve jménu určitého výkladu džihádu nebo víry v Boha (Alláha), nasazení v rámci OSN nebo NATO nelze vykládat jako nějaké moderní křižácké tažení.