(Svatopluk Karásek 1942 – 20. 12. 2020)
Kdo je náš? Neochočený Sváťa (studium a kousek normalizace)
Svůj první rok studia teologie jsem strávil se Sváťou v Jirchářích. Po roce vojny hned přejít do společenství studentů teologie, no to budu dýchat ozdravné klima svatosti, říkal jsem si. A již jsem v malém pokojíku pro dva se dvěma železnými postelemi. Uprostřed ulička, přes kterou ze své postele dosáhneš na spolubydlícího. U okna na každé straně stolek a nad ním malá zavěšená polička. Hotovo. Jsme si se Sváťou po ruce.
Sváťa, také Pražák, je studijně ve druhém ročníku. Má široký okruh přátel, pražských i mimopražských. Poznávám to hned po několika dnech, když mě k ránu budí pocit, že se nemohu v posteli volně otočit. Na jejím kraji zády ke mně sedí mladé děvče. Vemlouvavým polohlasem říká:
„Prosím tě, Sváťo, vstaň! Musíš tam jít se mnou!“
Sváťa ji přemlouvá, ať jde na chodbu, a přitom chaoticky loví kolem sebe své svršky. Po chvíli děvče odchází a Sváťa pak také. Zůstal jsem sám, pohlížel na strop a uvažoval, kam jsem se to dostal. Dnes už neuvažuji?
Spolubydlení se Sváťou znamenalo chvíle soustředěného čtení, každý u svého stolku, zády k sobě. Se zaujetím jsem sledoval, že Sváťa pozorně čte knihy prof. J. L. Hromádky, až se mi zdálo, že jsou mu tehdy jakýmsi katechismem. Již samotné názvy, například Křesťanství v myšlení a životě a Evangelium o cestě za člověkem, naznačovaly, co Sváťa bere jako své poslání. To byl Sváťův Hromádka.
Viděl jsem, jak Sváťa žije seminářem. Ale stíhá také například pečovat účinně o Vráťu Brabence, spolužáka ze zahradnické průmyslovky v Mělníku. Vráťa vyrážíval po večerech a nocích hrát v bandu na saxofon. Jeho životní styl odporoval představě řádu našeho spirituála, prof. Jana Miliče Lochmana. Jednou Lochman našel Vráťu v posteli v době, kdy měl být na přednáškách: „Bratře Brabenče, okamžitě vstaňte a jděte na fakultu.“
„Já ale nemůžu,“ odpovídá z postele nesvlečený Vráťa v botách.
„Tak koukejte co nejdřív vstát a odpoledne se ohlásíte dole v mé pracovně.“
To nedopadne dobře, rozneslo se. Lochman dobře věděl, jak jeden saxofon, jeden Vráťa a jedna parta v hospodě může zhoubně zapůsobit.
Věc se však přece obrátila k dobrému. Za Lochmanem zašel Sváťa a vysvětlil mu, že bratr Brabenec už urazil notný kus cesty… a potřebuje ještě čas.
„Vy se za něho tedy zaručujete?“
„Ano,“ Sváťa na to.
Dnes si uvědomuji, že se neochočený zaručoval za dalšího neochočeného. Náš spirituál mi nepřipadal jako někdo, koho ošálíš. Prohlédal skrze lidskou chatrnost s dobrou vůlí? To tedy jedině odkazem k Tomu, který tvoří všecko, nebo alespoň cosi nové? Nechtěl Sváťovi bránit v obracení druhých na cestu smíření
a škobrtání po nové cestě. Hleděl do budoucnosti? Je pozoruhodné, jak asketicky disciplinovaný prof. Lochman, přísně reformovaný, s porozuměním pohlížel na ony dva neochočence. Pomáhalo povědomí, že do našich společenství patří také jisté „luterství“ s odlehčující nabídkou Dárci Nejvyššímu k neskonalé shovívavosti?
Odlehčený vztah ke studentům Lochman snad dohledával při fakultních lyžařských zájezdech do Sola Fide v Jánských lázních, kde jako náruživý lyžař bezpečně kraloval. Pomáhalo také společné večerní docházení na chatu Hoffmanku, kde kraloval Sváťa s kytarou a svým: „Vy silní ve víře, v Písmu kovaný, když začnou
bít pastýře, kde jste schovaný?“ Bavil? Pozastavoval? Zastavoval? Zval na cestu?
Po čtyřech letech od časů Sváťova studia Hromádkových knih sleduji, jak tentýž Sváťa v osmašedesátém vehementně odmítá Hromádkův kritický obrat:
„Po trvalém přitakávání k nastoupené cestě režimu po roce ’48 nemá vůbec žádné právo svůj postoj změnit jenom proto, že tu máme ruský tanky.“ A naprosto nesmiřitelně Sváťa dodává: „To měl udělat už dávno…“ Pociťoval jsem v tom Sváťovu netolerantní neochočenost. Byla nosná? Viděl jen Hromádkovu poplatnost režimu? Nesměl změnit názor?
S uznáním jsem sledoval Sváťovo nasazení za ty, kteří
vybočovali nejrozmanitějším způsobem a dostávali se do konfliktů. A na druhé straně horlivost odporu právě vůči těm, kteří se „vyznali“. Neochočeně je přebíral a hodnotil po svém. A při jeho schopnosti nasazení a odporu zůstávala vždy oddanost Dárci všeho, slovem či písní i jinak, a také kazatelsky až k „dobré zprávě“, třeba o nás tady v „Kleci“ (ještě z dob studia).
Však právě proto byli v roce 1976 Sváťa s Vráťou společně s Martinem Jirousem a Pavlem Zajíčkem, čtyři z Plastiků, vedeni v želízkách po chodbě na soud. A nás se hrstka krčila podél stěn, abychom nebyli vyvedeni ven (jen) za to, že chceme být přítomni veřejnému procesu s našimi spolužáky. Pro přítomné byly jen ty chodby, kde naše spolubratry – kriminálníky, kteří se provinili zpěvem, poezií, kritikou, v poutech převedli do jednacího sálu. Jen očima jsme se s nimi setkali. Za setrvání na chodbách jsme byli bohatě odměněni tím, že nečekaně přišel MUDr. František Kriegel a podal nám všem ruce se slovy vděku, že tam jsme.
Právě odsouzení oněch neznámých čtyř pohnulo již po světě známého Václava Havla k vystoupení ze své chráněnosti. Rodila se Charta 77 a s ní naděje.
A jak dál s Vráťou? V dubnu 1978 za časů Charty přijíždíme na pozvání manželů Havlových na Hrádeček na Pašijové hry s libretem Vráťy Brabence. To byl pro mě vrchol Vráťova vyznání. StB, ve velkém počtu obkličující Hrádeček, to prostě nemohli nenechat zaznít v plnosti. Pak nás sesbírali k perlustracím, zastrašování a všem dalším kouskům, jak jim to bylo jejich vrchností nařízeno.
A jak dál se Sváťou? To už je známé. Přidám jen to své: Po hvozdnické faře a ztrátě státního souhlasu byl Sváťa kastelánem na hradě Houska. Jednou si nás autem veze na návštěvu po prašné cestě poblíž hradu. Náhle rychle poznamená: „Teď pozor! Slyšíte ťuknutí do auta? To si nás označuje rozhořčený houser, který se předvádí před svými husami. Už vím, kde mám přibrzdit. Jinak by nás dál nepustil.“
P.S. A ještě jedna emigrační ze Sváťova vyprávění. V reformovaném sboru v Bonstetten si ho „našel“ jeden horlivý švýcarský student teologie. Přátelsky ho obšťastňoval svou přítomností. Brzy také pochopil, že všechno může ten, kdo je Pánu oddaný, dobře, tak tedy Svatovi. Začal si půjčovat Svatovo auto. Vnitřní ustrojení ho vedlo k tomu, aby farářovo auto vyzdobil tím, že na zadní okénko nalepil plakát: „Toto auto řídí Ježíš.“
Nato Svat: „Co’s mi to tam dal? Vždyť to není tvoje auto!“
„Já vím,“ zněla omluvná odpověď. „Ale to ti, faráři, přece vůbec nemůže vadit? Naopak!“
Jednou se však navrátil s tím, že nedostatečně zabrzdil na svahu, ze kterého auto sjelo do příkopu, předek ve stromě, zadek trčel k cestě. Kolemjedoucí viděli nabourané auto a četli: „Toto auto řídí Ježíš.“
Ovšem Sváťa (se) po celý život řídil sám. Jeho plná oddanost víry ho provedla i závěrečnými lety života.
leden 2021
Machr Sváťa
Apoštol Pavel píše ve svém prvním dopise do Korintu v deváté kapitole, že se všem stal vším. „Jsem svoboden ode všech, ale učinil jsem se otrokem všech, abych mnohé získal. Židům jsem byl židem, abych získal židy. Těm, kteří jsou pod zákonem, byl jsem pod zákonem, abych získal ty, kteří jsou pod zákonem – i když sám pod zákonem nejsem. Těm, kteří jsou bez zákona, byl jsem bez zákona, abych získal ty, kteří jsou bez zákona – i když před Bohem nejsem bez zákona, neboť mým zákonem je Kristus.Všem jsem se stal vším, abych získal aspoň některé.“ Celý ten oddíl od 19. verše do konce kapitoly – to je prostě celé jakoby nejen o Pavlovi, ale i o Svatopluku Karáskovi.
Když jsem se začínal ve svém dospívání v šedesátých letech seznamovat s církvemi, připadaly mi příšerné a pro mne prostě nepřijatelné se svým konzervatismem, moralismem, farizejstvím, povýšenectvím nad necírkevníky atd., jakkoli v nich byly úžasné osobnosti, které jsem osobně směl postupně poznávat. Byli to Bonaventura Bouše například, či Jiří Reinsberg u římských, se kterými jsem se směl spřátelit a kteří se stali mými otcovskými přáteli.
Teprve ale českobratrský evangelík Sváťa Karásek mi dokázal ukázat důvěru v Evangelium v takovém světle, že se mi tato důvěra stala natolik přitažlivou, že jsem byl ochoten začít akceptovat i církevní prostředí, jevící se mně, vychovanému v duchu osvíceneckého humanismu, značně zatuchlým. Pomohlo mi v tom jistě i to, že ČCE v té době pučícího Pražského jara artikulovala ze všech církevních společenství nejsilněji zájem o dění i za hradbami svého ghetta.
Sváťa pocházel z pražského smíchovského sboru ČCE, ve kterém jsem byl na přání otce mé maminky pokřtěn, i když oba rodiče byli zcela sekularizovaní. Občas mne dědeček přiměl, abych s ním do kostela šel a přetrpěl bohoslužbu. A tam, ve smíchovském sboru, při nějaké takové příležitosti jsem potkal o sedm let staršího Sváťu, který si mne zcela získal. Přivedl mne k Martinu ve Zdi a pomáhal mi vrůstat do křesťanského světa tehdy velmi ekumenicky nažhaveného díky druhému vatikánskému koncilu. V roce 1968 mne přiměl přestoupit z ČVUT na theologii, to když Komenského fakulta, kterou sám studoval, poprvé mohla přijmout tolik studentů, kolik chtěla.
Stal se jednou z osobností, které výrazně ovlivnily můj život. Jezdíval jsem za ním do Hvozdnice, kde jsem poprvé mohl obdivovat jeho zázračnou schopnost oslovit i lidi, u kterých by to nikdo nečekal. Jezdil jsem do Nového Města, na Housku, kam jsem přivezl i tehdejší mládež svého chotiněveského sboru a kde jsme prožívali neskutečná dobrodružství. Oba dva jsme prožívali stejně bolestně nástup normalizace, podepisovali a šířili stejné petice, jezdili na klandestinní farářské „libštáty“. Měli jsme stejného estébáka Málka.
Na soudu s Plastiky jsem poprvé poznal do té doby mnou jen na dálku obdivovaného Václava Havla a byl u prvních diskusí o potřebě něco proti zvůli režimu dělat. Po Chartě zase Sváťa jezdíval k nám na Litoměřicko, ke mně do Chotiněvsi a do Řepčic k Parkánovým. Ze Švýcarska pomohl do své vlasti mnohokrát, když bylo třeba. Sbor v Chotiněvsi má třeba od Sváti dodnes dmychadlo k velikému harmoniu v kostele. A abychom nemuseli tehdy za dmychadlo platit clo, posílalo se to jako svatební dar, tuším, že Mirkovi Sazečkovi. Okamžitě po Listopadu 89 začal posílat ze Švýcarska tiskárny, u nás do té doby něco přísně zakázaného – také v Litoměřicích jsme na OF na faře jednu měli a tiskli na ní revoluční materiály a náš „deník“.
Po návratu do vlasti se zapojil do politického dění, stejně jako my mnozí ostatní podobného ducha ne příliš úspěšně. Lze se o tom dočíst leckde jinde, já jenom nemohu nezmínit, jak jsme my tři ztracenci parlamentu – Tánička Fišerová, Sváťa a já – utekli po vítězné volbě Václava Klause prezidentem z Hradu, nezúčastnili se inaugurace ve Vladislavském sále a kdesi v podhradí se ze žalu strašlivě ztřískali.
Sváťa byl neskutečně košatá osobnost. Nebyl to žádný Mirek Dušín, dokázal být při vší své laskavosti někdy značně protivný, zvlášť při abúzu ethanolu. Zejména nesnášel lidi, kteří byli podle jeho gusta příliš svázáni prostředím, světem, příliš konformní. Mně třeba, který jsem nikdy pořádně nedokázal splynout se značně nestandardním prostředím mániček – dnes se používá vznešenější výraz „underground“ –, vždy lál do zaprděných sucharů právě pro můj měšťácký ostych být tak svobodný, jako byl on sám. Ostatně jeho žena Stánička si s ním užila také své. Byl nezařaditelný, nespoutatelný, svůj, svobodný, prostě Orel ze své písně. S apoštolem Pavlem řečeno – byl bez zákona, protože jeho jediným zákonem byl Kristus. Sváťa Karásek je zázračný fenomén i po svém odchodu do své všeobecné aminy. Ovlivnil neskutečně pestrou mozaiku lidí, hlásí se k němu lidé třeba i z naprosto protichůdných názorových, společenských i náboženských „bublin“.
Pár vzpomínek na Sváťu
Básník víry. Svatopluk Karásek, Sváťa byl pro mne jedním z nejdůležitějších lidí mého života. Podle něj jsem se orientoval ve vztahu k druhým lidem, ve vztahu k Bohu, ve vztahu k politice a později i ve farářské práci. Měl hlubokou biblickou víru. A dovedl ji vyjádřit velmi srozumitelně hovorovou řečí. Byl to básník víry. Sváťa mne také fascinoval tím, jak měl rád lidi. Snad každého. A pamatoval si jejich tváře a jejich příběhy jako snad nikdo. A kde mohl, tak pomáhal, povzbuzoval a dával naději. Následuje pár vzpomínek, z těch mnoha, které na Sváťu mám.
Ruská stihačka na Svatbě v Káni. Sváťovy písničky si mne získaly, když mi bylo asi sedmnáct. Poprvé jsem ho slyšel zpívat s Berany na sjezdu mládeže v Mladé Boleslavi a pak také v Libštátě. Jeho písně mi stále zněly v uších: Byl boj na nebi, Svatba v Káni, Já jsem ňákej stonavej… Chtěl jsem mít jejich nahrávku, abych si je mohl kdykoliv pustit a také se je naučit. A tak jsem Sváťovi napsal, že přijedu za ním na Housku a že ho prosím, aby mi své písně nazpíval. Sváťa mne na Housce mile přijal a také jsem zde poprvé viděl jeho rodinu – manželku Stáňu a děti Adélku a Šimona. Šli jsme na nádvoří hradu. Sváťa se zde posadil, hrál na kytaru a zpíval a já nahrával. A při písni Svatba v Káni to nad námi mocně zašumělo – právě ve chvíli, kdy zpíval: „Voda v kádích zapění, ve víno se promění.“ To nad námi prolétla ruská stihačka z nedalekého letiště v Hradčanech. Takže jsem měl tuto píseň nahranou i se šuměním vody proměňované ve víno.
Soud se Sváťou. Studium theologie začínalo v sedmdesátých letech v září intenzivním kurzem latiny.Bylo tomu tak i v roce 1976, když jsem začal studovat já. A v září zrovna soudili v Karmelitské Sváťu a hlavní postavy undergroundu za jejich písničky. Dva nebo tři dny jsme někteří z ročníku dali přednost soudu se Sváťou před latinou. Nepustili nás dál než na chodbu, ale přece jen jsme měli pocit, že jsme Sváťu podpořili. Rozsudek byl nakonec mírnější, než se očekávalo, a Sváťa to pak v písni vyjádřil slovy: „U soudu vidím právu žehná tu krásná předsedkyně senátu. Tak to jdem domů, to je hotový a ženský ty jsou fajnový.“
Za pár měsíců vznikla Charta 77. Soud s undergroundem byl pro to rozhodující podnětem. Vzpomínám si, jak Sváťa procházel mezi stolky v kavárně Slávia (kam jsme chodili po večerních bohoslužbách u Salvátora) a zcela svobodně a beze strachu rozdával text charty. Bylo to úplně jiné než na fakultě, kde jsem od učitelů cítil hlavně obavy a podbízení se režimu.
Loučení. Když už bylo jasné, že Sváťa bude muset odejít se svou rodinou do exilu, požádali jsme ho, abychom se s ním mohli rozloučit. A uspořádali jsme tři setkání pro studenty theologie. Jedno setkání bylo v Ledčicích, druhé v Liběchově a třetí na Hvozdnici. To poslední se málem neuskutečnilo. V rámci estébácké šikany (akce Asanace) totiž Sváťu v den, kdy jsme se večer měli setkat, vytáhli v pět ráno z postele, odvezli ho na stanici VB a tam ho uvázali na chodbě k topení. Propustili ho až pozdě odpoledne, když ho předtím ještě hodně nakrátko ostříhali.
Celý večer na Hvozdnici jsme pak zpívali a povídali. V našem ročníku jsme tehdy zrovna řešili, na kom z učitelů fakulty bychom se měli orientovat, koho bychom měli být žáky. A vlastně jsme nemohli nikoho najít. A pak někdo řekl, že by to mohl být Milan Opočenský. Sváťa tím byl zděšen. Jen jednou jsem ho slyšel mluvit tak ostře a kriticky o nějakém člověku.
Odjezd do exilu. Sváťa a Londýn se svými rodinami odjížděli do exilu Vindenbonou v březnu 1980. Byl jsem se s ním na Hlaváku rozloučit a vzal jsem sebou i naši malou Ráchel. Je to silná vzpomínka. Mávají nám z okénka vlaku a my taky mávame a vlak se vzdaluje a už naše přátele nevidíme a mizí nám v černém tunelu. Bylo mi tehdy hodně smutno. Skoro jako na pohřbu. Myslel jsem, že Sváťu už nikdy neuvidím. Když jsme se po deseti letech v Praze zase potkali, bylo to pro mě jako zázrak.
Roztrhaný pozdrav. Stalo se to začátkem osmdesátých let. Sváťa už byl v exilu ve Švýcarsku. Byli jsme se ženou na kursu pro mládež ve Vrbně. Napsal jsem zde Sváťovi do Bonstetten pozdrav na pohled a poslal ho všem přítomným podepsat. Za nějakou chvíli mi ho přinesl zpět člen synodní rady J. P. Svůj podpis tam ale nepřipojil. To bych pochopil. Ale on mi pohled podepsaný většinou přítomných mladých lidí ani nevrátil. Řekl, že to není možné, abychom Sváťovi pozdrav poslali. To by nám ty kurzy pro mládež prý zakázali. Dodnes ho vidím před sebou, jak náš pozdrav s úsměvem trhá na stále menší a menší kousky.
Nástup na Karáska. Když se Sváťa vrátil z exilu, tak začal zpívat se skupinou Oboroh. A dělal také koncerty ve věznicích. Já jsem tehdy jezdil jako farář na Mírov. Koncert byl domluven asi na čtyři odpoledne. Ale kapela měla zásadní zpoždění (hrála předtím ještě v jiné věznici). Vypadalo to, že z koncertu nic nebude, neboť po sčítáku, který byl v sedm hodin, museli být vězni už jen ve svých celách. Vedení věznice však nakonec udělalo výjimku a vystoupení Oborohu se Sváťou povolilo. A dalo večer po celé mírovské věznici vyhlásit z ampliónů: „Nástup na Karáska“. Koncert byl jedinečný a přišla snad celá věznice.
Na závěr. Jsem vděčný za to, že jsem se v posledních dvou letech Sváťu zase víc vídal. Můj syn Daniel totiž začal hrát s kapelou Svatopluk. A tak se u nás v Litomyšli, když jeli na koncert na Moravu, pro Dana stavovali. A když hráli v Čechách, tak jsem Dana přivezl zase já. Mohli jsme se se Sváťou obejmout a prohodit pár slov. V prosinci jsme ho s mojí ženou Ulou Sváťu ještě navštívili, a tak se s ním vlastně rozloučili. Moc mi chybí a myslím na něj každý den. Ale těším se, že se potkáme na Havaji, o které zpíval. Litomyšl 19. 1. 2021
Do šutru vyrytý
Doba nabitá svobodou a nadšením. Školka mládeže v Kloboukách u Brna ve dnech 30. 3. až 1. 4. 1990, pár měsíců po sametové revoluci, kostel nacpaný k prasknutí mladými lidmi, nemůžeme se dočkat koncertu Sváti Karáska. Zdržela jsem se a vidím teď náš idol, jak obíhá kostel a shání někoho, kdo by mu naladil kytaru, a jak mu ji pak jeden hoch rychle na koleně ladí… Karásek nebyl hudební génius. Doprovody jeho písní byly „blbuvzdorné“ na tři akordy, snad proto je mohl hrát každý začátečník. Místo kytarových mezihrávek mluvil. Přesto byly jeho písně strhující a oslovovaly i lidi mimo církev.
Bydleli jsme v dětství v Bystřici nad Pernštejnem a návštěvy, které chodívaly za naším tatínkem, historikem Jaromírem Procházkou, končívaly vždy povelem: „Tak, holky, něco zahrajte.“ Postupně jsme my tři sestry přešly z tria klavír-housle-violoncello na „rebelskou“ sestavu klavír-kytara-basa a pokoušely se zpívat vícehlasně Berany, Hutku, Karáska… Tatínkova kolegyně, statečná profesorka češtiny na bystřickém gymnáziu Vlasta Urbánková, vyžadovala vždy svůj oblíbený hit: „Ženský, ty jsou fajnový“. Ač předcházel náročný hovor o politice, odcházela po Karáskově písní rozjařena zpěvem.
Blažkov, to ještě bývaly zimy! Mrzlo, až praštělo, sníh, ojíněný les, úplná tma, hvězdy. Jsme tu s partou mládeže z Blahoslavova domu na silvestra roku 1983, všichni v kuchyni, kde praská dřevo v peci. Chatky jsou zatlučené, spí a vzpomínají na léto. Jezdíme sem o letních prázdninách vzorně s rodiči, ale na silvestra, to je jiná. Pod vedením Martina Šimsy se nekonečně diskutuje o politice, pod taktovkou Igora Osvalda se nadšeně muzicíruje. Nemáme zde žádnou televizi ani telefon (internet byl v té době na houbách), přesto nebo právě proto se ohromně bavíme. Kromě ping-pongu, doučování tance a vycházek lepíme s Olgou za nadšeného komentáře okolí papírovou koláž z titulků novin a časopisů, určených na podpal a vycpávání mokré obuvi. Doprostřed umísťujeme velkou černobílou fotku prezidenta Gustava Husáka, jak se líbá se sovětským protějškem Leonidem Iljičem Brežněvem, pod ni nalepíme titulek: „Polibek kobry“ a další vtipné texty z Mladého světa typu: „Takhle jsme si líbánky nepředstavovali“ apod. (bohužel je ráno toto „veledílo“ použito k zatopení v kamnech). To už ale Pellaři táhnou z jídelny staré rozvrzané harmonium, za které usedá Hana Vaňáková, kytary se ujímá Oskar Tkadleček a Ben Batla, já rozbalím housle, naše Hanka zobcovku, Olga hodlá hrát na pilu, Igor vytahuje hrnce na bicí, Hanka Ryšavá pingpongové pálky a už to jede: „Že už mám po smrti, měl jsem sen, v nebi nebo v pekle, kde to jsem?“ Kuchyně se otřásá v základech a chvílemi mám až obavu, že Oskarovi vypadne sanice. Martin Šimsa spíše recituje, ale rozhodně ne s menším zápalem. Spoustou Karáskových slok jsme se prozpívali do nového roku.
Do dalšího období šedé nesvobody, kdy si člověk musel stále dávat pozor na ústa, rok prozářený pouze dvěma školkami mládeže, občas Zbytovem, v létě Kunvaldem a slovenskými horami s výkladem našeho otce z kapitol historie, které jsou v totalitě tabu. Mezi tím tisíckrát ohrané tři magnetofonové kazety s písněmi Kryla, Hutky, Karáska a Beranů. Zvukově mizerné, již několikáté kopie, když se páska přetrhne, slepí se lakem na nehty. Přesto je posloucháme vždy bez dechu a známe každé slovo, každý nádech…
Co vše nám bylo do hlavy usilovně vtloukáno! Všude kolem nás rudá hesla, plácající se na kdejaké budově s opadanou fasádou, amplióny, dechovka s „Pochodem revolucionářů“, rudé prapory, píseň „Rudé šátky na slunci hoří“, zpívaná povinně každý večer v ozdravovně, nástěnky, papírové srpy a kladiva na oknech školy… Rádoby starostlivá kolegyně, která u nás zvoní a „náhodou“ hledá otce vždy v době, kdy je na Zbytově, maminka, která si neví rady, co jí říct, strach, bezmoc, vztek. Údajně anonymní testy ve škole, zjišťující, kdo „ještě“ věří v Boha. Rudé právo, které čte snad jen náš otec, hledaje v tom marastu větu, slovo, které by mohlo přinášet změnu… Prošli jsme tím vším téměř nedotčeni. Určitě též díky Karáskovým písničkám.
Jsem ve věku, kdy si člověk musí připustit, že řadu věcí zapomíná. Texty Karáskových písní „nejdou smejt vodou mejdlovou“ – znám je stále zcela detailně. Kéž je nám dáno si je pamatovat i ve chvíli, kdy „Bůh zavolá: další host, novej host k nám vešel na slavnost.“
20. 12. 2020
V tom síla písně nevězí…
Můj táta se dobře učil. Nebýt toho, že ho komunisti v osmačtyřicatém vyhodili před závěrečnými státnicemi z university, přednášel by asi historii nebo češtinu. Jenom zpěv mu nešel, i když měl zvučný hlas. A tak mu učitel hudební výchovy už na klasickém gymnasiu říkal: „Zdare, já ti nebudu kazit vysvědčení, jen mi tady, prosím tě, nezpívej.“ Zato farář v kostele ho povzbuzoval: „Zdare, zpívej, tebe je slyšet.“ A táta zpíval z plna hrdla – v kostele i nám čtyřem synům před spaním: „Vzhůru bratři prapor Krista…“ a „Má Pán Ježíš, má mě rád…“. Usnout se při tom moc nedalo, ale ty písničky mě nesou dodnes.
Nevím, který farář to byl v tátově případě, ale pro mě to byl Sváťa. Žádné hudební vzdělání jsem nedostal, hrát na nic neuměl, a kamarád, s kterým jsme pak dali dohromady kapelu, mi později řekl, že sedět vedle mě při zpěvu na mládeži bylo dost utrpení. Ale ty tři akordy, s kterými Sváťa prorazil, mi dodaly naději i kuráž, a víra díky němu ztratila pachuť upjatého slušňáctví i akademické dokonalosti. Vešly se do ní i moje úlety, i tátova stará víra, i to neumětelské bušení do kytary. Člověk si nemusel hrát na krále, mohl zkrátka milovat to nedokonalé. A láska je vždycky tvořivá a inspirující. A tak jsme zpívali o Bohu v kostelích i mimo ně, nejdřív Sváťovky a pak i své vlastní, i s tím rizikem, které to tehdy obnášelo. I díky Sváťovi to pro nás bylo něco, co k tomu prostě patří, nemá-li stát člověk ve víře jenom hubou. V tom nás také skrze jeho písničky bible držela. Ožívala, vybavovala se v situacích, kdy ji člověk neměl po ruce, propojovala se s všedností. Na fakultě si sice člověk četl o sofistikovaných pokusech o civilní interpretaci evangelia, ale tady se prostě bezděky děla. Neumím příliš rozebírat zdroje inspirace a mám za to, že jsou i pro samotného autora nepostižitelné, ale jsem si jistý, že bez těch Sváťových písniček by ty naše nevznikly. Asi nejde ani tak o přímou inspiraci, ale o prostředí, které vytvářely. V něm mohl člověk nabýt svobodu a důvěru, že i když není zrovna muzikant a hlas má trochu hovězí, tak v tom síla písně nevězí.
Poté, co se Sváťa vrátil v osmdesátém devátém z Curychu, ocitli jsme se kromě osobních setkání několikrát společně také na jednom podiu. Kromě jiného i při šňůře po českých věznicích spolu s Oborohem. Začátek ve Valdicích byl rozpačitý. Koncert byl spojen s vernisáží výtvarných děl, na kterou se tam tehdy sjela umělecká smetánka. Jako hudební kulisa konverzující společnosti mohl uspět snad jenom Oboroh. My jsme si připadali jak z jiné planety. K setkání civilizací došlo až v Pardubicích, kde byla tehdy ženská věznice. Tam jiskra přeskočila hned. Sál plný žen bouřil, reagoval, pokřikoval, zpíval, smál se i brečel. Byl to takový hukot, že bachařky znejistěly. A my trochu taky. Jak varuje Charlie: „Tři tisíce žen, nechoď, čerte, sem, tohle bys už dneska neunes.“ Ale dopadlo to dobře a Bory potvrdily, že to není jenom nadržeností. Tam, když za námi zaklapla hlavní brána, padla na člověka tíseň, třebaže už věděl, že tam kvůli zpívání neskončí. A když se pak do sálu začali trousit potetovaní chlapi v mundůrech a mlčky na nás zírali, sevření ještě zesílilo. Písničky ale tuhle hradbu prolomily a nakonec s námi hrálo několik muklů a došlo pak i na jejich příběhy. Ta síla tu skutečně je, jenom se asi musí potkat s tím, co je skutečné. Je o setkání. Jako kulisa nefunguje.
Píšu a čím dál tím víc na mě doléhá, že na to slova zkrátka nestačí. Jako farář se s tím ostatně peru celý život. To nejdůležitější zůstává nedopovězeno. Člověk zápasí s marností. Zní to jako výsměch – Boží trouba, kterému došel hlas. I tahle tíha ale díky Sváťovi puká. Ani ten, kdo přišel o hlas, nemusí umlknout. V duchu Svatopluka i němí znovu zapějou. Zpívat se dá i beze slov. No prostě božský jam session. A výsměch se změní v smích. Džongili mara… na lásku boží je smrtka krátká.
Svědek Slova uprostřed církve
Sváťu Karáska jsem sice osobně potkal minimálně, ale měl na mě klíčový vliv na počátku mé dospělé víry. Pamatuji si jako dnes, když jsem v zimě roku 2001 jako hledající student bohemistiky a germanistiky přišel na doporučení své sestry římské katoličky do evangelického Salvátora, abych zkusil další možnost, jak naplnit svou touhu po explicitně duchovních, náboženských odpovědích na své tehdejší otázky a prožívané krize. Žasl jsem tehdy, jak také může vypadat kostel a probíhat bohoslužba, církev jsem znal doposud jen z jejího římsko-katolického vydání. A především: žasl jsem, jak také může vypadat (tehdy pro mě byla důležitá právě i tato estetická složka) farář. Nikoliv – vzhledem k mým dosavadním, mnohdy populární kulturou zprostředkovaným představám o farářích – plešatý muž s úchylným úsměvem a vysokým hlasem, ale vysoký muž s bradkou a dlouhými vlasy, který hovoří srozumitelně a vtipně o hlubokých věcech. Přesně to vyjádřil ve své vzpomínce na Sváťu Michal Plzák: „Nám, nevěřícím máničkám, dělníkům i studentům, představil svým životním přístupem a slovy křesťanství jako cosi, co není blbé, antikvární a směšné.“
Začal jsem pravidelně navštěvovat bohoslužby. Na jednu z nich přitom nikdy nezapomenu. Bylo to někdy v lednu 2002. V sobotu před bohoslužbou jsem se snažil psát jednu seminární práci do školy, nešlo mi to, a pociťoval jsem intenzivní pocity marnosti nad svým životem a studiem. Sváťa tu neděli kázal na úvodní verše z knihy Kazatel: „Marnost nad marnostmi, řekl kazatel, marnost nad marnostmi, a všecko marnost.“ A v kázání zazněla slova asi takového znění: „Co si může říkat třeba takový student, který neví, co dál…“ Byl jsem v úžasu. To snad není možné, říkal jsem si, vždyť to je úplně o mně! Chápal jsem to potom tak, že skrze ta slova mi Bůh říká: „Vím o tobě!“ Fascinující právě na tom je, že jsem byl takto jedním z mnoha: „Když lidi ‚ze světa‘ přijdou do kostela, kde mám kázání, tak se cítí úplně uvnitř. Nemají pocit, že jsou tam na návštěvě, ale říkají: Tys věděl, že přijdu, tys to psal pro mě?“ (KARÁSEK, Svatopluk. Víno tvé výborné, Praha, 2000, s. 132.) A stále nepřestávám žasnout, jak mi jsou do cesty posíláni další „Sváťovi učedníci“, třeba můj litoměřický předchůdce…
Sváťovými bohoslužbami započala moje cesta víry v ČCE, ale také mé několikaleté, řekněme, pietistické období. Snad můžu říci, že díky Sváťovi to byl pietismus jiného (nechci říci přímo se F. D. E. Schleiermacherem „vyššího“) řádu. Který nedovoloval izolovat se do ryze niterné zbožnosti nebo té, které je vymezena úzce církví. Jak známo, Sváťa pro sebe označení pietista (jako i slova náboženství, zbožnost atd.) odmítal, bral to jako nadávku a O. A. Fundu, spolužáka a dnes religionistu, chtěl praštit, poté co ho tak označil po jeho kázání stylizovaném jako zápas mezi člověkem a ďáblem. Martin C. Putna ve svém textu přesně tuhle Karáskovu polohu vystihuje, když píše, že v jeho kazatelství se s civilností a politickou aktualizací „podivuhodně mísí tradicionalismus, místy opravdu až ‚pietistický‘, citový a vyznavačský“.
Šel jsem pak dost jinými cestami – vždy mě fascinovala akademická teologie, více než kytaru mám rád techno. Ale v klíčových okamžicích své víry jsem si na ta Sváťova kázání, salvátorskou zkušenost a také jeho písně vzpomenul. (Ostatně technologické motivy ve Sváťově poetickém a kazatelském díle by stály za samostatnou analýzu! Objevují se dle mého soudu pravidelně, a to již v raných textech. Vzpomeňme na verš z písně Neberte nám starou víru z r. 1959: „Pro nás není tragédie / i když dojdou baterie / a i když je výseč v síti, / naše světlo svítí.“) Když už té teologie bylo moc a křesťanství a obraz Boha v mém životě se stával příliš tíživý, vždy pro mě bylo důležité vzpomenout si na Sváťu a to dění okolo, abych si připomněl, že ten můj základní názor, ten první, tajemný, nepopsatelný okamžik a to, co mu následovalo, mělo co do činění se svobodou a radostí. A také to, že obsah oněch teologických sýpek je třeba jako kočí rozvážet mezi lidi.
Když Sváťa zemřel, na sociálních sítích kolovaly všude jeho fotky s kytarou. To je zcela pochopitelné. Jak jsem napsal, i pro mě byly jeho písně důležité. Pro mě však zůstane jeho hlavním obrazem fotka v jeho postile Boží trouba. Sváťa v taláru na salvátorské kazatelně. Tak jsem ho poznal. Tak si ho především budu pamatovat. Jeho kázání, v nichž se propojoval humor, hra s jazykem, civilnost, vyznavačská christocentričnost, ale také teologická erudice.
Snad se to zdá paradoxní: Člověk, který byl troubou Božího Slova za hranicemi církve jako nikdo jiný, se pro mě stal prostředníkem, svědkem toho, že Boží Slovo se může stát právě také uprostřed církve, ano v tom z nekonvenčních pozic nejtrapnějším čase a prostoru: tedy v rámci nedělních bohoslužeb.
Byl lepší
Když se tak rozhlížím po naší církvi, kdekdo vzpomíná na Karáska.
Já ho mám spojeného s několika obrazy:
1. Sedíme v roce 1979 s otcem a sestrami doma v sídlišťovém bytě a posloucháme z lehce škrčícího magnetofonu Sony nahrávku Karáskovy písně: Je lepší…
A já se tehdy neformálně ve věku své přípravy na konfirmaci mimo předepsané citáty z Bible a katechismu učím, že křesťan má mít nějaký hodnotový základ, skálu, že je nutné občas někomu pomoci – slyšet sten z příkopu, že je velké štěstí mít tak statečného člověka, co je schopen veřejně hájit nevětšinový názor a nesoudit tak, jak dav řve. Učím se odpovědnosti v partnerských vztazích, vždyť: Do šutru vyrytý srdce rukou tvou nejde smejt vodou mejdlovou. Dalo by se říci, že Karásek mě na dálku, skoro on-line učí to, co současná církev nestíhá.
2. Sedíme v roce 1980 kolem kulatého stolu v jídelně rodiny mé tety Mileny Šimsové, v komunisty odposlouchávaném bytě a po dobrém skromném obědě připraveném tetou se mluví o všem možném, většinou pak ale o politice. A pak někdo řekne, že Karásek se rozhodl pro emigraci. Padne to na nás všechny jako deka. Jakoby ta skála, ten Karásek, pod nohama měkla. Ten, který nejvíc z nás pamatoval, kde vystavět svůj život, teď vyklízí pole. Když už i Karásek, to je konec, myslíme si. To už to vzdávají ti nejsilnější, to už opravdu plane vzduch.
Myslím, že v církvi ještě chybí celocírkevní reflexe a pokání za to, že jsme, ač pod hrozivým komunistickým tlakem, nechali tehdy Karáska odejít. To je vina, vyrytá do šutru, která nelze smýt mejdlovou vodou nasládlého vzpomínání, jak nám ten „náš“ Karásek dal tolik krásných písniček.
3. Stojíme po revoluci, svobodni v roce 1990, v kruhu v Brně, v sále kostela na parketové podlaze – velikánský kruh a Karásek chodí od jednoho k druhému s kalichem, už ne voda, ale víno, a Karásek, co se jako jeden z prvních přijel na nás podívat z emigrace přes konečně otevřené hranice, mi podává kalich. A navazuje se mnou intenzivní oční kontakt a cítím nesmírné štěstí a totéž se děje i s každým z nás, obchází nás, láme se za nás a rozdává a já cítím, že z příkopu sten doby nesvobody se mění v něco, co mi říká toto si pamatuj, pamatuj.
4. Jdeme roku 1994 se svým budoucím manželem Mírou, farářem Zdeňkem Šormem, který nás dnes předsvatebně připravuje, a s Karáskem, který je v Soběslavi spolu s Charlie Soukupem u Šormů na návštěvě, na oběd, do hospody, kam nás Karásek všechny pozval, a kde k mému údivu si objedná třikrát za sebou svíčkovou, platí za nás, připadá mi jako boháč, ale nevyhání mne jako Lazara ven, všímá si mne, i když mne nezná, všímá si i Míry, i když do církve vůbec nepatří, Míry, který se netají kritickým postojem k ní, ale na Karáska bude vždy vzpomínat s nadšením a respektem. Karásek při dlouhém obědě vypráví o tom, jak přijel do Německa jako čerstvý emigrant s mizivou znalostí němčiny a jediné, co opravdu dobře německy ovládal, byla modlitba Otčenáš. Dostal do situace, že potřeboval v prodejně pečiva koupit chleba, oslovil tedy prodavačku německy větou: „Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ Všude si ho pamatovali.
Takže my, když si zase jako ten kněz půjdeme na svou mši, zkusme zaslechnout Karáskovu výzvu, jak řešit těžkosti dne: kreativně, s odvahou, humorně.
leden 2021