Výzva k účasti v brněnském referendu o přesunu tamějšího hlavního nádraží (http://www.nadrazivcentru.cz/) způsobila seniorátní „bouři v sklenici vody“, neboť ji e‑mailem přeposlal m.j. i senior P. Kašpar. Jakýsi anonymní pisatel mu vytkl, že se propůjčil k podpoře jednoho politického postoje, k čemuž nemá církevní mandát. Anonymy zásadně netiskneme (zájemcům ho ale brněnští přátelé jistě zprostředkují). Otázka způsobu angažmá křesťanů a představitelů církve v záležitostech obce (a tedy politiky) je však trvale aktuální, proto přinášíme následující příspěvky. (red.)
Má se anonymu odpovídat?
Řada mých přátel v Brně dostala e‑mail od odesilatele, který se nepodepsal, poněvadž by to pro něj znamenalo rovnou „si stoupnout na kostnickou hranici“. Ve svém textu však neříká ani svůj názor na otázku, která je živá v předvečer referenda o brněnském nádraží. Vedení města a mnoho mocných lidí je toho názoru, že by se mělo využít příhodné chvíle a odsunout nádraží o asi 800 metrů a vybudovat zcela novou moderní odbavovací budovu a kolejiště připravené na vysokorychlostní evropskou dopravu – to vše samozřejmě s velkými náklady.
Zastánci ponechání a modernizace stávajícího nádraží však mají na mysli lidi bez aut a statisíce lidí, kteří do města každodenně dojíždějí a přitom byli z referenda vyloučeni, neboť podmínkou účasti je trvalé bydliště v Brně. Ve chvíli, kdy čtete tyto řádky, už je referendum rozhodnuto. Ať tak či tak to byly manévry v boji o občanskou společnost, v níž rozhodují také občané a nikoliv jen ti mocní, odborníci a strany.
Zbožný anonym protestantského vyznání však otevřel zásadní problém. Měl senior rozeslat stanovisko výrazných brněnských osobností s výzvou, aby se čtenáři referenda zúčastnili a řekli ANO ponechání nádraží v centru města? Dá se rozeslání takové výzvy ještě rozumět jako „nepolitické činnosti církve“? Mají mít evangelíci jednotný názor na cokoliv? Jsou politické věci zásadní? Jak se má člověk jiného názoru (třeba na polohu nádraží ve městě) držet svého názoru, když farář z kazatelny prezentuje jiný? Může nebo smí užít kazatelny (nebo svého církevního úřadu) k propagaci názoru svého a svých přátel? Stojí o tom něco v povolací listině? Usnesl to konvent nebo synod ČCE?
Bez ohledu na neetičnost toho, že se anonym ani nepodepsal ani nevyložil svůj názor nejspíše odlišný od názoru nejlepších osobností města, bychom o odpovědech na tyto otázky měli uvažovat. V různých textech, které se čtou při ustavování faráře nebo představitele církve, je o tom hodně, avšak v tak spiritualizované podobě, že nás na lidi dojíždějící do škol a za prací nenapadne ani pomyslet.
V zásadě si myslím, že farář nebo senior se v některé politické straně nemá nápadně angažovat. Varoval před tím i Karel Barth, ačkoliv byl jinak bytostně toho názoru a přesvědčení, že se i faráři mají zúčastnit politického nebo vojenského odboje a vůbec zásadního demokratického zápasu. Viděl pouze jako problém, že farář, který by se angažoval v určité politické straně a dával tomu výraz např. v kázání, bude tím bránit některým členům v účasti na životě sboru, a tím rozdělovat sbor. Byl přece povolán zvěstovat evangelium pro všechny!
Případ nádraží je však docela něco jiného. Vedení nejsilnější strany u nás ve městě pro odsun nádraží je, prostí členové této strany jsou pro udržení nádraží v centru města. Podobně jsou rozděleni i ostatní straníci a nestraníci! Hlas, který bratr senior Kašpar rozeslal, varuje před odsunem a uvádí závažné důvody, které náš bratr anonym vyvrací jen namátkou, třeba tím, že by dobytí Brna Švédy v sedmnáctém století přece nebylo katastrofou!
Věci politické ovšem podle mého názoru zásadní jsou! A zásadní postoj k nim má křesťan mít! Podobně tak je tomu s účastí na referendu. K účasti na referendu i na volbách je třeba členy sborů vyzvat! Jen cynik může někomu bránit v účasti třeba tím, že zorganizuje na ten den celodenní zájezd, velmi atraktivní, a tím zbaví občany možnosti účastnit se. Tím hatí budování občanské společnosti, v níž nerozhodují jen někteří, moc a peníze mající a tzv. odborníci většinou profesionálního charakteru.
Ostatně už Mistr Jan Hus nás vyzýval, abychom pravdy každému přáli!
Jan Šimsa
Kdo dělá z nádraží politikum
Brněnská debata, zda rozeslání (či zaslání na vědomí) občanské výzvy i prostřednictvím informačních kanálů správního orgánu církve (seniorátního výboru) je úkon, k němuž takový církevní orgán nemá pověření, byla sice vyvolána pokleslými (lógrovými) prostředky, nicméně tu v rámci onoho lógru vytryskla v čiré podobě potíž, kterou část evangelíků s politikou zcela evidentně má. Z celkového tónu anonymní reakce a nářku nad tím, „jak se držet svého politického názoru, když má senior názor jiný“, lze bez přílišného podsouvání soudit, že pisatel nebyl zasažen ani tak ve své víře jako ve své stranické oddanosti.
Přitom sám průběh brněnské nádražní kauzy čítankově dokládá: „politikum“ ve smyslu testu politické oddanosti učinili z přesunu nádraží ti, kdo o tento přesun usilují – a to nikoli prostě tím, že chtějí nádraží jinde, větší a nepředstavitelně nákladné, nýbrž způsobem, jakým tento přesun prosazují. Odmítli iniciovat otevřenou rozpravu v „polis“, totiž v městě Brně, a občanům této polis umožnit, aby se jako svéprávní obyvatelé k akci po důkladné veřejné (tedy v dobrém slova smyslu politické) debatě vyjádřili. Místo toho se snaží prosadit akci manipulativní propagandou (na letáky propagující odsun nádraží jsem v létě narazil např. na bohunické onkologii) a politikařením, tedy politikou pokleslou, a po svých politických příznivcích požadují, aby tomuto způsobu politiky vyjádřili nekritickou oddanost. Křesťan, zvláště pak evangelický, ovšem ví, že nekritická oddanost patří pouze Pánu (svým způsobem právě tohle dosvědčuje i kostnická hranice, jež byla v debatě také připomenuta), nikoli člověku, byť by mi jeho politická linie byla sebesympatičtější. V tomto smyslu se zápas o přesun nádraží a způsob, jakým se o něm bude rozhodovat, stal právě tou záležitostí, ke které se křesťan má vyjádřit, neboť si tu pozemští potentáti začli uzurpovat pravomoce, které jim nepatří, a pěstovat politiku, která je ke škodě celé polis, křesťanů nevyjímaje.
Budeme-li z tohoto lógru věštit dál, spatříme, že bída současného (nejen evangelického) křesťanstva tkví v tom, že neumíme otevřeně prezentovat a konfrontovat názory s jistým vědomím předběžnosti svého i cizího postoje. Místo toho, aby z církve doprostřed okolní „polis“ vycházeli křesťané, schopni (sebe)kritického rozhovoru a posuzování jednotlivých (partajních) politik, kteří třebas i do výkonné politiky jdou a při nezbytné loyalitě přece nezapomínají na loyalitu vyšší a zásadnější (tím nemyslím církev, ale Pána), přicházejí do sborů oddaní fanoušci té které partaje a její politiky, a když narazí na kritiku nezpůsobů svého politického klubu, křičí, že nemají prostor pro vlastní politický názor. Takovému politickému sektářství (či modlářství) však církev hodná toho jména bude vždycky brát půdu pod nohama (i evangelíci při vší toleranci jsou tu od toho, aby káceli modly); nehledě ovšem na to, že tento přístup k politice poškozuje vposledu celou polis a v neposlední řadě i ty, kdo mu propadli.
A nakonec povzbuzení pro onoho anonyma: debaty o tom, co z občanských/politických dokumentů smí/nesmí senior/ka rozesílat e‑mailem, jsme vedli i v Pražském seniorátě. Jelikož se však kritičtí hlasové podepsali, vedla ta debata na všech stranách k lepšímu vzájemnému poznání a dokonce možná i menší politické zamindrákovanosti.
Tomáš Trusina, bývalý člen kolegia kazatelů Brněnského seniorátu