Ve svém textu (Pt 10/2013) jsem vyjádřil znepokojení nad tím, že vyhlídky církve v nové situaci do budoucnosti jsou namalovány do grafů, na jejichž osách figurují jen čas a peníze. Měl jsem dojem, že chybí hlas duchovních z vedení církve. Skutečnost, že reagoval opět právě Pavel Stolař, mi absenci hlasu duchovních potvrdilo. Má pravdu, že v mém textu se ozývá cosi z komunisticko-sociálně demokratického hodnocení církevních restitucí, jakkoli mi to zaškatulkování připadá nespravedlivě zjednodušující. Náš bratr farář to citlivěji nazývá apologetikou.
A má tedy církev před společností hájit své restituce? Jednoduché pozitivistické dovození, že co se ukradlo, má být vráceno, jež Pavel Stolař brilantně logicky vysvětlil (Pt 1/2014), mě moc neuklidnilo. Zní to zcela jednoznačně, jenže majetek ŘKC nebyl trnem v oku teprve komunistům, vadil již dávným reformátorům, resp. to, jak si ho církev uměla užívat a jak jí na něm záleželo. Církve hlásící se k reformaci nyní přijaly část finančních náhrad za tento majetek. Chceme skutečně obhajovat právo církve (ŘKC) na majetek kritizovaný, ba zavrhovaný již Husem, Chelčickým a mnoha jinými, k jejichž odkazu se pilně hlásíme, protože na začátku 21. století máme z tohoto majetku konečně nějaký prospěch? Je nám jedno, že přijetím finančních náhrad za tento v minulých staletích tolikrát problematizovaný majetek, dáváme společnosti, v níž žijeme, do ruky hůl proti nám? A je to hůl starší než 60 let! Již dávno před komunisty ji použil třeba Karel Havlíček Borovský, s nímž jsme si jako evangelíci doteď mohli v klidu notovat.
Nad dotazníky a grafy se mi dál nepotlačitelně vznášejí otázky: Jaká je či má být úloha církve ve společnosti? Jak má církev vycházet a vcházet? A co se vyklube z toho vejce, co nám spadlo do hnízda? Faktickým vůdcem ČCE se v této mlze stává Pavel Stolař.