Nebo jsi mne rozveselil, Hospodine, skutky svými aneb „Hebe Fest“

V sobotu před Květnou nedělí se brány areálu Moravských bratří v nizozemském Zeistu otevřely pro účastníky slavnosti, při níž s přáteli a spolupracovníky zblízka i zdáli děkovala Hebe Kohlbrugge za svých 100 let.

Krátké děkovné bohoslužby, při nichž zazněl žalm pro šabat (92), vedl Hans Kronenburg (viz např Pt 5/12). Už tady zazněla jména, která pro H. Kohlbrugge představují směrodatné biblické a teologické učitele, především K. H. Miskotte.

Sto let Hebe nijak nebránilo, aby režii celé slavnosti neměla pevně v rukou. Projevilo se to zejména v tom, že neposkytla ani symbolický prostor pro jakékoli zdravice. Ale patří k tomu i podoba druhé části, její vlastní řeč. Ohlásila ji na 100 minut („mám jednu minutu na každý rok“), nicméně po hodině vesele konstatovala, že je teprve v polovině. V živém, řečnicky podmanivém projevu se zastavila u několika momentů svého života. Český čtenář je zná z knižního vydání jejích vzpomínek Dvakrát dvě je pět, tady byly však nasvíceny z jiné perspektivy a vyprávěny s poněkud jinými důrazy.

Po telegrafické rekapitulaci úvodní kapitoly svého životopisu otevřela posluchačům moment a souvislosti svého zatčení během 2. světové války. Oproti tomu, co zná čtenář z jejích knižních vzpomínek, se nezaobírala tím, zda za to někdo mohl. Formulovala to spíš neutrálním „stalo se mi“. Zdůraznila však svou nezralost („byla jsem nezkušená husa“), i to, jak ji zatčení náhle konfrontovalo s reálnou možností, že život skončí ve třiceti. Nejvíc však zdůraznila dilema „Jak nezradit?“, jak nasazení své a mnohých přátel nevyprázdnit tím, že přijde kvůli prozrazení vniveč. Kolik to obnášelo tápání a hledání, komu věřit, po kom např. poslat zprávu ven, aby se nacistům nedostala do rukou.

Přiznala, jak jí samotné pomohlo, když se posléze v koncentračním táboře Ravensbrücku dostala do „elitního“ nemocničního oddělení. A jak ji podrželo, když ji mezi sebe vzaly české komunistky, které držely při sobě. Ale také, jaká ji tížila bezmoc, když byla svědkem sterilizačních pokusů na zavřených Romkách. A potom ten šok, když se po skončení války dostala do Berlína a viděla, v jaké ruiny se proměnila kdysi výstavná metropole.

Zatímco Britové včetně představitelů církví hleděli po válce Němce převychovávat, a to včetně ekumenických struktur, Hebe Kohlbrugge se poválečné rány a bolesti i zhroucenou ekumenu snažila překonat jinak. Se suverenitou sobě vlastní se jakožto znalkyně Vyznávající církve protlačila mezi ty, kdo byli po válce vysláni do Německa, aby mezi tamějšími křesťany znovu navazovali kontakty. Věřila v obnovující sílu setkávání. To byl pro ni model, jak překonat ničivé dopady dějin na vztahy mezi národy, jednotlivými lidmi i církvemi. Proto organizovala po válce pobyty nizozemských teologů v Německu. Spolupracovala přitom mj. i s pozdějším prezidentem NSR G. Heinemannem.

Z této „sázky“ na důležitost setkávání pramenila i její pozdější aktivita v Hromádkově KMK. Konference KMK r. 1961 v Praze využila nejen k setkání s někdejšími spoluvězeňkyněmi z Ravensbrücku, během nějž si potvrdila své někdejší tušení, že slibovaný komunistický ráj se nekoná, ale především k setkání s členy evangelického sboru v Jindřichově Hradci. Odsud, ze setkání s členy konkrétního sboru, si teprve tvořila obrázek, jak to za železnou oponou chodí a jaká bezmoc tu na lidi dopadá. A řešení opět viděla v umožnění setkání. Zorganizovala každoroční výměnu studentů bohosloví, nejprve z Nizozemí v Praze, později i naopak, s tím, že Holanďani od ní dostali za úkol navázat tady co nejvíc kontaktů. A i když byly studentské výměny organizovány přes děkana Hromádku, přece studenti pronikli hluboko za oficiální ekumenické a církevní kulisy.

Miroslavský farář Vladimír Kalus byl jedním z těch, přes které později za normalizace organizovala distribuci náboženské, filosofické a další literatury (včetně proslulých zpěvníků Nová píseň) do Československa. Zahynul na následky autonehody na podzim 1987. Dodneška se Hebe s okolnostmi jeho smrti vyrovnává, a i když ji za to někteří její spolupracovníci v minulosti ostře kritizovali, přece nedokáže připustit, že ona autonehoda byla pouhou shodou okolností. A to přesto, že moment náhody hrál jinak v jejích stoletých vzpomínkách podstatnou roli.

Když Hebe Kohlbrugge vzpomínala, jak navazovala kontakty v Maďarsku a Rumunsku, připomněla, že v 60. letech tady (a snad ještě víc v Rumunsku) panovalo větší dusno ve společnosti i v církvi. Deka, která tu v 60. letech na společnosti ležela (připomněla výslovně pomocí obrazu V. Havla), byla těžší než ve tehdejším Československu. Přesto i do ní šlo udělat díru, a ne jen jednu, byť sehnat na to lidi bylo o poznání nesnadnější, než v Československu. Do Rumunska se musela přímo vnutit – tak, že tamějšímu církevnímu pohlavárovi oznámila svůj příjezd a položila telefon, aniž vyčkala dalších dotazů.

V zhruba dvousetčlenném auditoriu seděla bývalá elita reformované církve v Nizozemí. Přišli spolupracovníci a spolupracovnice ze všech etap i grémií jejího poválečného působení. Byť právě mezi nimi proslula Hebe jako velice schopná a leckdy nekompromisní organizátorka, překvapilo, že v několika klíčových bodech svého života zdůraznila náhodu – jako moment, který jí umožnil přežít, vyváznout, nebo získat postavení, z nějž mohla události přece jen ovlivnit či najít v neznámém prostředí hodnověrného partnera. Týkalo se to zatčení, ale i rozjezdu poválečné spolupráce s Němci, a samozřejmě podpory křesťanů za železnou oponou. Další moment jejího vzpomínání nebyl tak dominantní, přesto stojí za zmínku. V maskulinní kultuře společnosti a církve 50. a 60. let jí nejednou otevřela dveře její ženskost. V roli posla napříč nezlomným danostem neúprosných dějin ztělesněných železnou oponou se objevila žena, na první pohled drobná a křehká.

Když jsme končili společným Nuž Bohu děkujme, mohli jsme si uvědomit, že ten Bůh si proti osudové síle dějin vystačí s takovými svědky, jako je tahle drobná žena s nezaměnitelným úsměvem, vynalézavostí, organizačním talentem, ale především hlubokým přesvědčením, že Bůh Izraele nás rozveseluje, když ukazuje svou tvář v činech milosrdenství a svobody. V příbězích Písma i uprostřed těch dějin, jak se na nás zrovna valí. 

Kniha (vzpomínek) vás představuje jako člověka praktického, málo diplomatického, anti-totalitářského, odbojného a extrémně svéhlavého. Poznáváte se v tom?

To je pravda. Ale jsem-li skutečně tak tvrdohlavá? To nevím, ale je to možné. Sama bych asi raději použila slovo odbojnice. Oponuji hodně věcem, někdy přirozeně neprávem, ale také často právem. V roce 1944 ve vlaku do Ravensbrücku jsem si říkala: Jestli umřu, tak umřu. Musím ale přemýšlet, co dělat, abych zůstala naživu, abych se nenechala zničit. To jediné, co můžeš dělat, je udržet ducha svěžího, nepřemýšlet o hladu a žízni. Proto jsem vyhledala v táboře Východoevropany, abych se dozvěděla víc o jejich světě.

Z rozhovoru v Trouw 5. 4. 2014

Rozhovor s Hebe Kohlbrugge vyšel v Protestantu 7/2011, texty souvisejcí s uvedením její knihy vzpomínek Dvakrát dvě je pět v Protestantu 4 a 6/2011. Těšíme se, že ji budeme moci přivítat v druhé půli července v Praze.