Petr Turecký

Již delší dobu se nemohu zbavit nutkavé myšlenky, že krajina touží volat člověkem. Někdy ústy – v básních, v hudbě – jindy třeba skrze ruce – v obrazech či sochách nebo architektuře. Prokřikla zvláštně v básních Otokara Březiny.

Každý kouká jen na svůj výdělek, peřinu a břicho. Režim se volí takový, jaký je. A to neříkám z nějakého rozhořčení. Už jsem o tom dlouho přemýšlel. A výsledek voleb, i když se o to všechno zajímám, je, že mě nemůže rozházet.

Sajjid Kašua, Druhá osoba singuláru

K výstavě fotografií Gabriela Pavlíka

Byli jsme schovaní
už nejsme
vystavení těla se koná
mezi zabodnutými mladými buky
v promrzlé zemi

zatím drží
pevně budou stát
nějakých sto let
pak se hlína změní

vyvrhne kořeny
zpět
   do prostoru

Knih jako je Brueggemannova Bible a postmoderní představivost není mnoho. Vzhledem k tématu, o němž pojednává, není totiž tlustospisem. Už to samo o sobě je pozoruhodné. Na druhou stranu je pravda, že po seznámení s Brueggemannovým myšlením leckterý čtenář zatouží po nějakém autorově tlustospisu, jakým je např. jeho Teologie Starého zákona.

Několik aktivistů se rozhodlo na konci roku 2016 zorganizovat Pochod pro Aleppo. Prohlásili, že „zachránit Sýrii znamená zachránit Evropu. Naše pouť je snahou ukázat, že původní hodnoty žijí a spojují nás. Péče o společné téma je důležitější než uměle vyvolaná nenávist, která rozděluje.“

Proč je dobré číst spisovatele z devatenáctého století? Protože schémata lidského chování zůstávají neměnná. Dějiny se sice mění, národy okupují jiné národy, vedou všelijaké války, uzavírají všelijaké smlouvy, tedy o vývoji lze polemizovat.

Drobná knížka byla pro mne ideálním čtením do tzv. vánoční pohody. Křesťanskou vánoční pohodu popírá každým slovem – a usvědčuje ji z kýče. Maročan Šukrí, narozený v Rífu, se jako malý přestěhoval s rodiči do Tangeru, aby unikli bídě.

Po válce napsala Toyen: Považuji světový názor vědeckého socialismu za dosavadní vrchol relativního poznání absolutní pravdy. (M. Reiner, str. 246). A už v roce 1947 bydlí Toyen natrvalo v Paříži. Co je člověk, ptám se vždycky v situacích, kdy není jisté, co bude.

V soběhrdském kostele vidíme několik obrazů z jinak bohaté tvorby malíře a spisovatele Pavla Rejchrta. Stejně jako bratři Luděk a Miloš i Pavel vystudoval teologii, ale věnoval se především dílu spisovatelskému a výtvarnému. Výtvarnému možná víc, podle jeho vlastního vyjádření se při malbě může více uvolnit.

Výstava s názvem Cranach ze všech stran mne zaujala z několika důvodů. Návštěvník má možnost nahlédnout do myšlení renesančního člověka (zmítaného mnoha společensko-politickými bouřemi) nejen díky vizuálnímu vjemu, ale také díky zasvěceným komentářům k jednotlivým dílům.

K obrazům a objektům Josefíny Duškové v Soběhrdech

Výstavy současných umělců připravuji i proto, aby vznikl prostor potkat se s tím, co zajímá mladé citlivé umělce. Vytvořit most mezi tím, co se odehrává zde v kostele, a tím, co se děje venku.

Nedávno jsem shlédl australský snímek Cesta naděje, který se pro mne stal zvláštním pandánem k filmu Americký sniper (USA, 2014, 133 min; režie: Clint Eastwood). Příběh ukazuje národní australské trauma z první světové války – bitvu u Gallipoli. Australský farmář Joshua Connor má zvláštní talent pro hledání podzemní vody vody ve vyprahlé krajině.

Přirozené pro mnoho lidí je toužit po klidu. O klidu hovoří lidé, kteří poukazují na tzv. konzervativní hodnoty. Klid, rozuměj život beze změn, život nenarušovaný změnou přicházející zvnějšku. Klid, toť odvěká touha po řádu zlatého věku. Klid, toť melancholická vzpomínka na to krásné, co bylo a co už není.

V současné diskusi o tzv. hrozbě islámu a obhajobě tzv. tradičních hodnot se v různých podobách objevuje předporozumění, které můžeme shrnout větou: Naše civilizace je lepší než islámská. Zároveň s tím se objevuje téma konce civilizace. Muslimové na nás prý útočí jak kdysi barbaři na římskou říši.

Tomáš Tichý zastupuje typ malby, která navazuje na klasickou figurativní malbu: vyžaduje perfektně zvládnutou techniku. Kdekdo může několika tahy štětce namalovat abstraktní obraz. Když bude zdatný obchodník, ani nemusí umět malovat. Tím nechci shazovat tradici abstraktní malby.

Nedávno jsem zpracovával život a dílo Petra Brandla pro jednu přednášku. Co je na Petru Brandlovi zajímavé? Leckdo by asi řekl při vyslovení jeho jména, že je to jeden z nejslavnějších českých malířů. Problém nastane, když se rozhodneme podívat na reprodukce jeho obrazů. Zkuste to, moc jich nenajdete.

Hub letos roste tolik, že se to množství vnucuje jako podobenství. Podobenství zní takto: když je dost, je dost pro všechny. Kamarád přijel z Prahy, aby na vlastní oči to množství viděl a mohl se na něm také radostně podílet. A jak to tak bývá – uvnitř svého srdce pochyboval. Vzal si jen malý košíček.

Nad monografií Bonaventury Bouše