Asi s věkem roste moje posedlost časem. V létě jsem navštívil neolitickou lokalitu Krumlovský les. Brněnský archeolog přinesl z tohoto místa šokující zjištění: na obrovské ploše krumlovského lesa v období trvajícím 7500 let hloubili neolitičtí lidé jámy a kutali v nich pomocí primitivních kostěných nástrojů nekvalitní pazourky určené pravděpodobně pro liturgické účely. Proč jich bylo tolik, proč chtěli právě tuto nekvalitu: nevíme. Na nedaleké Pálavě se našly tyto pazourky u koster několika lidí, kteří byli pravděpodobně těmito pazourky rituálně zavražděni. Pazourky se distribuovaly mnoho kilometrů daleko. Pazourků v krumlovském lese je tolik, že by to naplnilo nákladní vlak. Množství a rozsah této podivné lidské činnosti (díry hloubily hlavně ženy a děti) je natolik znepokojující, že se vyrovná egyptským pyramidám. Kdo nevěříte, pusťte si na youtube přednášku Martina Olivy s názvem „Pravěké hornictví v Krumlovském lese“ (https://youtu.be/XL9oz4ZQDSg). Jámy pravěcí lidé pravděpodobně hloubili, aby komunikovali s říší zemřelých. Ze stejného důvodu stavěli tehdejší lidé pyramidy. Jejich úsilí vyneslo desetitisícům kopáčů nějaký typ podílu na věčnosti.
Minulý pátek jsem zahájil u nás v modlitebně výstavu Petra Kováře pojednávající o mezeře v prostoru jednoho stromu. Výstavu Petr Kovář uvedl citátem z Říše znaků Rolanda Barthese: (…) výsledkem je proudění vzduchu, jemuž květy, listy, větvičky (slova až příliš botanická) vlastně jen vytvářejí stěny, chodby, zábrany, jemně načrtnuté na základě představy o jakési řídkosti, kterou my oddělujeme od přírody, jako by jedině hojnost dokazovala přirozenost (…) je možné protáhnout tělo skulinou mezi jejími větvičkami, průsvity v jejím vzrůstu, nikoli ji číst (číst její symboliku), ale zopakovat tah ruky, která ji napsala (…). Petr Kovář se snaží protáhnout skulinou v čase a setkat se s pradědečkem, který tento strom sázel a který byl legionářem. Kovář nanesl desítky let starý prach z půdy domu, pocházející možná až z doby, kdy pradědeček žil, na desku starého kredence z téhož domu. Vytvořil prachový obraz stromu, a jeho srdce, jeho rozsochu – tedy prostor rozsochy, světlo – začal postupně vyšívat na bílé plátno. A taky maloval prostor mezi dalšími větvemi. Zachycoval nezachytitelné. Možná to zkoušíme o nedělích, když čteme několik tisíc let staré texty. Možná se vztahujeme k říši zemřelých a možná o tom často ani nevíme. Možná jsme lapeni představou o jakési řídkosti, jejíž stopy leckde – třeba nedaleko Moravského Krumlova – teskně nacházíme. Je v nich totiž tragika těch, kteří trpěli před námi.