Historička Milena Šimsová poslala redakci krátkou výzvu odkrýt, co vlastně obsahuje (sebe)označení antikomunismus. Otázka chce odhalit důvody našeho postoje i způsob užívání slov (což spolu souvisí víc, než si uvědomujeme). Jako první odpověděli dva z redaktorů, bude-li rozhovor pokračovat, rádi mu s nezbytnými redakčními úpravami dáme prostor.
Nerozumím tomu…
Kdysi Evropou obcházelo strašidlo komunismu, a nyní? Antikomunismus se stává lákavým předvolebním heslem. Uvítala bych, kdyby mi kdokoliv ze čtenářů Protestanta, kdo se proklamuje jako „antikomunista“, vyložil, co tím vlastně míní.
V brněnské Masarykově společnosti minulý týden se (23. 11. 2005) Jan Šimsa zmínil, jak mu je každé „anti“ (kromě antilopy, antiky a antimonu) nepřijatelné. V rozpravě se jeden účastník zeptal, jak tomu má rozumět. Přece člověk, který je proti fašismu, je antifašista.
Šimsa odpověděl vzpomínkou na rozhovor se superintendentem Stappenbeckem v šedesátých letech. Jeho syna vyloučili z gymnázií v celé NDR též proto, že v kompozici vyložil, že současné státní zřízení NDR je „gegenmilitaristisch“. Podle ředitele školy se měl student ztotožnit s vládnoucí ideologií slovem „antimilitaristisch“. Tím, že napsal „gegenmilitaristisch“, prohlásil sám sebe za nepřítele socialistického zřízení, jeho armády, vyzbrojení a policie.
V pokračující diskusi upřesnil používání obou termínů brněnský jazykovědec Milan Jelínek. Poukázal na vliv ruštiny při překladech latinského „anti“ a také uvedl, že pojmy s „anti“ a s koncovkou „ismus“ mají silný tón obecnějšího, ideologického a souhrnného pojmenování.
Z jeho výkladu se dalo dovodit, že vskutku zastánce ideologického, neaktuálního antikomunismu nemusel, a také nebyl proti praktickému komunismu, proti okupaci atd. Vskutku se nedá říci, že být proti něčemu je totožné s oním „anti“, které je abstraktnější, méně konkretní. Není to vyjádření konkrétního postoje, ale cosi ideologického, navíc se silným citovým nábojem. Stačí se podívat na tento pojem do starších slovníků, vydaných před rokem 1989!
Svůj výklad zakončil Milan Jelínek úvahou a výzvou, abychom neustále zpřesňovali pojmy a jejich slovní vyjádření. Co kdo vlastně míní, užije-li některého slova?
Vzpomeňte si, že Karel Čapek ve známém textu vyložil, proč není komunistou, ale neproklamoval se jako antikomunista! Ideologické myšlení spojené s nátlakem mu bylo cizí.
Nejvíce mne na celé věci znepokojuje, jak celé to „anti“ je lákavé pro mladé lidi. Vědí, co byl komunismus, a proti čemu oním svým „anti“ bojují? Nekryjí tím vlastní prázdnotu? Je opravdu dnes komunismus nepřítelem číslo jedna? Nemá heslo antikomunismu napomoci určitým lidem k moci? Neodvádí se jím pozornost od věcí a problémů daleko důležitějších?
V Literárních novinách byla zpráva o koncertech neonacistů, které se u nás konají. Nevím, zda všechny jsou tak plné nenávistných řečí, jako byl ten, který se konal v Brně v Besedním domě. Žena, která se ho maně zúčastnila, se marně domáhala na obecním úřadě, aby se zpráva o něm zveřejnila. Už jednou byl „antikomunismus“ dobrou záclonou, za kterou se nacionálnímu socialismu dobře dařilo. A co náš dnešní nacionalismus?
Čekám napjatě, kdo mi vyloží, proč a v čem je antikomunista a přesvědčí mě o tom, že právě tohoto „anti“ je dnes třeba.
Milena Šimsová
Zakážeme všechna „anti“?
Správně říká Milan Jelínek z Brna, že máme zpřesňovat své pojmy i jejich slovní vyjádření. Vzpomínky a vývody v článku „Nerozumím tomu…“ jsou tu užitečným podnětem k diskusi, přesto však nepřesvědčivé.
Příběh z NDR ukazuje na první pohled jen tolik, že jeden školní ředitel byl hlupák, který nerozuměl vlastnímu jazyku, neboť „gegenmilitaristich“ není ničím jiným než „antimilitaristisch“. A že to byl hlupák nebezpečný, protože svou hloupostí poškozoval své bližní. Při druhém čtení si uvědomíme, že ředitel asi nebyl hlupák, ale prolhaný darebák. Německy jistě uměl. Prolhanost jeho postoje netkvěla ve slovíčku, ale v činu: že údajně kvůli slovíčku znemožnil mladému člověku studovat, jenže ono to asi nebylo jenom kvůli tomu slovíčku (synkovi z lepší, třeba stranické rodiny by se odpustilo). Prolhanost endéráckého zřízení nebyla v tom, že by zakazovalo slovíčko „gegen“, ale v tom, že mělo plná ústa boje za mír, a přitom bylo velice militaristické. „Militarismus“ byl totiž v jejich slovníku totožný se západním demokratickým zřízením a „antimilitarismus“ byl přípravou na ozbrojenou invazi do Západního Německa. – Nicméně, vyvozovat z celé příhody argument proti antikomunismu není zcela na místě. Je to nepřesné asi tak, jako kdybych nyní v tomto textu bazíroval na tom, že právě onen endérácký režim byl – komunistický.
Ale zpět k jazyku. Jsou opravdu slova s předponou „anti“ obecná a ideologická? Snad proto, že při jejich vzniku se uplatňoval vliv ruštiny? Že by měl jazykovědec tak špatné mínění o jazyku Dostojevského a Tolstého? Ale fuj! (ale snad jsem tomu jen špatně porozuměl). Nebo proto, že „anti“slova si tak dlouho brali do huby prolhaní, často rusky mluvící představitelé komunistického režimu? Tomuto argumentu už bych rozuměl lépe. V jazyce skutečně velice záleží nejen na normě, ale i na úzu, a ten je zase ovlivněn rozmanitými společenskými a historickými faktory. Například po válce drasticky ubylo „Adolfů“ a lidé se nechtěli učit německy – a je zbytečné kroutit nad tím hlavou, i když se soudní lidé na žádného Adolfa nebo německy hovořícího člověka nedívají kvůli Hitlerovi skrz prsty. Anebo jiný příklad. Mimo církve se již velmi málo užívá slovo „hřích“, a když už, pak spíše v oblasti sexuálního chování, aniž by přitom mluvčí zaujímal – například k „hříšným myšlenkám“ – svůj odmítavý postoj. Znamená to ale, že necírkevní veřejnost umí špatně česky? Nikoli, jedná se spíše o reakci na to, že kazatelé v minulosti hovořili o hříchu pouze v kontextu svého moralistního pohledu na sexualitu, a to tak dlouho, až se jejich posluchačům nakonec jakékoli mluvení o hříchu úplně zprotivilo, a když (samozřejmě i z jiných důvodů) církev opustili, zavrhli s ní i ono slovo. Když se tedy nyní kazatelé zlobí, že lidé jsou hříšní a nechodí do kostela, měli by si nejprve zamést před vlastním prahem, například začít o hříchu hovořit v jeho komplexnosti, rozmanitosti a aktuálnosti, tak, aby jim dnešní lidé rozuměli.
Uvedené příklady snad stačí pro ilustraci, že řešením není odmítání zprofanovaných slov (jako jsou např. „anti“slova, „Adolf“ nebo „hřích“), nýbrž jejich promyšlenější užívání.
Domnívám se ale, že Milena Šimsová ve svém protestu proti „anti“postojům nelpí jen na povrchu slov, ale směřuje hloub. Jde patrně o onen Orwellův postřeh, že halasné nepřátelství vůči čemukoli bývá zástěrkou toho, proti čemu se horlívá. Zloděj křičí: chyťte zloděje. V orwellovském světě, stejně jako v našem socialistickém, se „bojovalo za mír“ a všichni zlí byli na druhé straně. Ve skutečnosti však subjekt, který se násilně a nepřátelsky vymezuje k jiným subjektům, propadá témuž zlu, které odsuzuje (ať už právem či neprávem) v řadách nepřítele. Slovy Petra Chelčického – postavíme si hradby proti ďáblu, ale on se vplíží do našich srdcí.
Pakliže by antikomunismus vypadal právě takto, souhlasil bych s obavami Mileny Šimsové, že se jedná o prázdné předvolební gesto, které lidi odvádí od důležitějších problémů, například od existence neonacistů a jejich násilnické rétoriky.
Musí však antikomunismus, antifašismus či antirasismus vypadat právě takto? Jsou zastánci „protipostojů“ opravdu neschopni zaujímat nějaký konkrétní, pozitivní „propostoj“? Je celá jejich osobnost předurčena tím jediným velikým „proti“, vedle něhož již nezůstává nic lidského, pozitivního, čapkovského? Není snad možné postavit si hradby proti nepříteli, a přitom si uvnitř hradeb zachovat zdravý rozum, sebekritičnost, výhled do budoucnosti? Prostí vojáci i politici, kteří vystoupili PROTI nacismu, měli přece ve své rozhodující většině současně na mysli spousty pozitivních a konkrétních PROjektů, počínaje vzpomínkou na svoji rodinu, a konče velkolepým Marshallovým plánem – ve prospěch poraženého nepřítele i ve svůj vlastní, ve prospěch slušnosti a budoucnosti.
A teď už se pokusím odpovědět na výzvu závěrečných řádek. Proč jsem antikomunista (nebo chceteli: protikomunista)? Přinejmenším proto, že komunismus je založen na teorii třídního boje (podívejme, zase jedno „anti“) proti různě zaměnitelným skupinám obyvatel, jinými slovy, má v sobě od počátku zakódovaný princip hledání, ocejchování a likvidaci Nepřítele, a to všude tam, kde se to zrovna hodí – ať jsou to zrovna kulaci, maloburžoazie, inteligence, nebo včerejší soudruzi. Proto považuji komunistické zločiny nikoli za dílo náhody či zlých jednotlivců, ale za logický důsledek uplatnění komunistické ideologie. Představitelé komunistického režimu jen v mé zemi způsobili smrt, utrpení a různá příkoří stovkám, tisícům, statisícům lidí.
V čem jsem antikomunista? Trochu to vyplývá z předchozího. Zaprvé z hlediska minulosti: Záleží mi na tom, aby se na komunistické zločiny nezapomnělo, a to jednak z úcty k obětem, jednak proto, aby se ty zločiny nemohly v nějaké nové podobě opakovat. Zadruhé, aby se aspoň částečně napravilo, co se dá, když komunistický režim moji zemi zpustošil, například v ekologickém ohledu. Zatřetí, moje nepřátelství není namířeno proti komunistům jakožto lidem, ale proti komunismu jakožto ideologii. Petici „Nemluvme s komunisty“ jsem například podepsal jen se zřetelnou výhradou, že nesouhlasím s jejím zkratkovitým a zavádějícím názvem. Nejsem totiž pouze antikomunista, ale jsem nebo snažím se být i křesťan a člověk, který nikoho a priori neodmítá. Své „proti“postoje se snažím ventilovat neideologicky, tedy takovým způsobem, který nikomu předem neznemožní účast na mých „pro“postojích.
A proč je dnes třeba tohoto „anti“? Protože komunismus je stále přítomný a nebezpečný. Zdaleka ne jen v postavách bývalých protagonistů píšících prolhané paměti, a zapšklých důchodců scházejících se na prvního máje. Nebezpečný je způsob myšlení, který byl vštípen celým generacím – myšlení nasáklé neúctou k jednotlivci a lidské práci, neodpovědností, nekulturností a plýtváním.
Jan A. Dus
Nemuset poslouchat zlé lidi
Rozumím tomu, jak brněnský jazykovědec rozebírá pojmy. Dělejme to po něm: zamýšlet se nad slovy a nad tím, co která říkají konkrétněji, co abstraktněji a především co může být matoucí, je velice užitečné.
Nerozumím tomu, proč bych u Karla Čapka měla vyhlížet prohlášení, že je nebo není antikomunistou. Napsal svůj text v Československé republice, kde sice vůdčí komunista prohlásil, že protivníkům „zakroutíme krkem“, o tom, co se bude dít, až se stane prezidentem, však Čapek nemohl mít ještě tušení.
Rozumím otázkám malých dětí. Na konci listopadu 1989 se mě ptaly: „A to všichni komunisti byli zlí?“ Řekla jsem jim, že nebyli všichni zlí, ale všichni že museli poslouchat zlé lidi.
Lidí, kteří byli komunisty, ale později se rozhodli přestat „poslouchat zlé lidi“, si vážím a s antikomunisty, kteří v členství v komunistické straně vidí doživotní defekt, se hádám.
Komunismus považuji nadále za hrozbu. Nevadí mi tolik, že v klidu, zabezpečeně a možná i bez výčitek svědomí stárnou zlí lidé, i ti nejzlejší, kteří mučili a zabíjeli, jako to, že se nevěnuje pozornost jejich obětem. Jsem ráda, že Protestant uveřejnil některá svědectví, ale pořád mi to připadá málo. Letos opět pojedu na letní tábor ve Flossenbürgu, kde mládež bude hovořit s pamětníky, kteří přežili koncentrační tábor. Čekám, kdy takové tábory s besedami s pamětníky budou v Jáchymově, v Příbrami.
Monika Žárská