Mylné po staletí přetrvávající představy nutí západní křesťany ignorovat neutěšenou situaci palestinských křesťanů a muslimů.
21. února bylo oznámeno, že arcibiskup z Canterbury Justin Welby se odmítl setkat s palestinským luteránským pastorem Muntherem Isaacem poté, co se Isaac objevil na propalestinském shromáždění s bývalým vůdcem britských labouristů Jeremym Corbynem. Isaac ve svém štědrovečerním kázání odsoudil izraelský útok na Gazu, mlčení západních křesťanů a opakovaně volal po ekumenickém smíru v dobách palestinského utrpení.
O týden později se Welby omluvil a souhlasil, že se s Isaacem sejde. Ve své omluvě arcibiskup uvedl, že bylo nesprávné odmítnout Isaaca „v době velkého utrpení našich palestinských křesťanských bratří a sester“, aniž by zmínil velké utrpení palestinských muslimů, se kterými se Isaac opakovaně solidarizoval.
Dnes, kdy katolíci a protestanti slaví Velikonoce, mají Palestinci těchto denominací zákaz vstupu do svých bohoslužebných míst v Jeruzalémě. Anglikánská církev a ani jiné západní církve omezení svobodných bohoslužeb izraelskou vládou neodsoudily.
Welbyho odmítnutí setkat se s Isaacem a pokračující mlčení západních církví o izraelských zločinech páchaných na palestinských křesťanech a muslimech jsou jen další připomínkou toho, že kvůli orientalistickým a islamofobním názorům na arabský svět nemají arabští křesťané pevné místo mezi západními církvemi.
Arabští křesťané, kterým je zřídka dovoleno, aby mluvili sami za sebe, jsou na Západě zobrazováni buď jako nešťastné oběti „islámského fundamentalismu“, jejichž počet se stále snižuje, nebo jako heretičtí křesťané, jejichž víra se vyznačuje kulturní blízkostí islámu. Tento orientalistický pohled vidí arabský svět jako barbarský a necivilizovaný, jako by pouze západní civilizační mise a stát Izrael sloužily jako hráz proti jeho „teroru“.
Na druhé straně jsou ignorovány zkušenosti a názory arabských křesťanů, kteří od sedmého století do pozdního období Osmanské říše a nástupu západního imperialismu žili po boku židů a muslimů arabského původu v relativním míru a bezpečí.
Od křížových výprav nahlíželi západní křesťané na arabské křesťany jako na oběti „islámského teroru“, které potřebují záchranu … Podobně západní pozorovatelé ve středověku a v 16. a 17. století tvrdili, že teologická ignorance a chudoba křesťanských komunit jako koptové v Egyptě a maronité v Libanonu, byly způsobeny utlačovatelskými muslimskými vládci, kteří křesťany přetěžují vysokými daněmi, nepovolují jim stavět nebo opravovat kostely a různými prostředky je přesvědčují, aby konvertovali k islámu.
A pokud nebyli arabští křesťané vnímáni jako oběti „islámského teroru“, byli považováni za jeho produkt. Tento postoj je zřejmý z dopisů katolických misionářů, které na Blízký východ vysílal Řím ve snaze zvýšit počet katolíků po ztrátě velkých částí Evropy po reformaci a následném nástupu protestantismu.
Mnoho z nich bylo zděšeno tím, že arabští křesťané byli údajně islamizováni, a proto potřebují kulturní reformu. Arabské křesťanské náboženské praktiky a teologické přesvědčení viděli jako důkaz nevědomosti a chudoby, stejně jako po staletí trvající vliv islámu.
Katoličtí misionáři byli často frustrovaní, když se místní křesťanské komunity jako koptští a syrští ortodoxní odmítly přizpůsobit vzdálenému Římu. Mluvili o nich jako o tvrdohlavých a ignorantských bláznech, kteří se více podobají svým muslimským a židovským sousedům než svým evropským souvěrcům.
V období evropského imperialismu v Egyptě, Libanonu, Palestině a Sýrii evropské mocnosti zakládaly misijní školy jako součást svých kolonizačních snah. Evropané se snažili reformovat a civilizovat toto nově podrobené obyvatelstvo a považovali arabské křesťany za potenciální spojence k podkopání muslimských mocností.
V důsledku rozsáhlé westernizace a modernizace celé Osmanské říše, známé jako reformy Tanzimatu (1839–1876), byly křesťanské komunity na Středním východě často zpolitizovány a jako pátá kolona Západu mohly podkopávat sektářskou rovnováhu osmanské společnosti. Výsledkem bylo 5 000 zabitých lidí při masakru v Aleppu (1850) a více než 20 000 zabitých v konfliktech v pohoří Libanon a Damašku v roce 1860.
Zatímco většina arabských křesťanů takové západní intervence odmítala a mnoho muslimů chránilo své křesťanské sousedy během nepokojů, arabští křesťané se přesto stali, jak tvrdí historik Ussama Makdisi, „nejzřetelnějším symbolem nového, na Evropu orientovaného osmanského uspořádání“.
Přesto jsou arabští křesťané, katolíci, anglikáni (jako zesnulý palestinský učenec Edward Said) nebo luteráni (jako Munther Isaac) na prvním místě stále považováni za Araby a až na druhém za křesťany. V evropském pohledu na to, jak by měl křesťan vypadat, jsou vnímáni jako jiná rasa, jsou orientalizováni a nechtění.
V tomto orientalistickém pohledu na arabské křesťany často chybí jejich bohatá historie kultury a tradice. Ignorovány jsou velké příspěvky arabských křesťanů, jako je Hunayn ibn Ishaq al-Ibadi (808–873), jehož překlady a komentáře byly nedílnou součástí zachování starověké řecké filozofie ve středověku i po něm, a Ahmad Faris al-Shidyaq (1805/1806–1887), ústřední autor Nahdy neboli Arabského probuzení v období velké kulturní reformy a modernizace v arabském světě.
Západní křesťané se unáhleně vyjádřili k údajnému antikřesťanskému a antisemitskému násilí islámu a většinou mlčeli k těžké situaci palestinských křesťanů v rukou Izraele. Základem tohoto postoje je dlouhodobá orientalistická víra, že všichni Arabové jsou „muslimští fundamentalisté“ usilující o vraždění křesťanů a Židů.
To však ignoruje pluralitu arabského života. Náboženský ekumenismus tří abrahámovských vyznání již dlouho překračuje rozdíly a spojuje lidi v celém arabském světě. Západní křesťanští vůdci jako je arcibiskup Welby by měli překonat své orientalistické názory, které ignorují obavy Arabů a Palestinců (jako je Munther Isaac), ať je jejich náboženská orientace jakákoliv. Jinak hrozí, že pluralita arabského světa a skutečně ekumenická budoucnost pro všechny zůstane ztracena v západních orientalistických, morálních a politických obavách.
Robert Clines je docentem historie a mezinárodních studií na Western Carolina University. Zaměřuje na islamofobii, antisemitismus a orientalismus ve středověké a renesanční Evropě a také na historii předmoderního arabského křesťanství.
Převedla Daniela Bísková z portálu ALJAZEERA, složka Názory z 31. března 2024