Pan Trnka byl diakon, jak by se už nemělo říkat. Předtím byl zelinář v nedalekém Šumperku. Když šel do důchodu, udělal si diakonské zkoušky a s paní Trnkovou se přestěhovali do Rýmařova. Připomínal mi písmáky z Jiráskových románů – drobný, plešatý, s vystrčenou bradou a lehce sehnutý. Když přišlo na věci duchovní, přeskakoval na kraličtinu. Kázal vždy dlouho a bez písemné přípravy, naši se zpočátku pokoušeli o „konstruktivní kritiku“, ale pak prohlásili, že do kostela se prostě chodit bude.
Nejvíc času strávil na pastoračních návštěvách. Paní Trnková většinou s ním, nosívala tašku buchet. Byla malá a silná, měla hodné oči a hlasitě se smála. Část zatvrzelých nechodičů myslím oblomila právé těma buchtama, občas jim i vyprala nebo uklidila, zatímco „táta s nima četl slovo Boží“. Většinou to byli důchodci. Pak zazpívali a šli. Do okolních vesnic vyrážel někdy sám stopem. Měl teorii, podle níž je vždy potřeba jakoby jít, zvolna, aby řidič viděl snahu, ale ne moc rychle, aby to nevypadalo, že si člověk vystačí sám. A i ruku musíš natáhnout tak akorát, pokorné, ale aby ji bylo vidět…
K nám chodívali na „prolamování zpěvníku“: učili jsme se nové písničky, hrál buď Ondřej na klarinet nebo já na housle. Někdy se při učení rozčilil, to když pletl tóny. „Ale táto“, mírnila ho paní Trnková. Nakonec jsme stejně byli „zlatí hoši Slámovi“, což jsme nesnášeli. Odcházeli vždy před devátou, „aby táta ještě stih’ poslechnout si Ameriku“.
Někdy měl dojem, že jím lidé pohrdají, protože nemá vzdělání. Možná ho hnětlo víc věcí. Rval se s nimi sveřepě. Občas byl k vidění v ulicích Rýmařova, jak jde sám, něco si povídá a rozčileně rozhazuje rukama.
Jednoho dne zemřel. Pohřeb měl v modlitebně, přišla spousta lidí, i faráři z okolí, a kázal senior. V očích paní Trnkové, plných slz, se přece jenom na vteřinu kmitlo světlo: „Tolik lidi táta by byl rád.“
Na synodu padl návrh: zrušit diakony. Odmyslím-listu absurdní, leč sémanticky možnou variantu, že má jít o fyzickou likvidaci výše zmíněných, zbývá několik možností, jak tomuto návrhu rozumět
1. Přestat používat termínu diakon pro kazatele bez VŠ teologického vzdělání, protože je to označení pro pracovníky „horizontálních“ církevních aktivit S panem Trnkou souhlasíme, jenom jsme zvědaví, co si má napříště psát do kolonky „zaměstnání“.
2. Neposílat na sbory narychlo vyškolené -náctníky, kterým je fakulta příliš suchou, trnitou a dlouhou cestou. „Vzdělání, to je vpraudě potřeba,“ míní pan Trnka a s návrhem v zásadě souhlasí, arciže s lehkým zaváháním. Občas totiž vypráví o bohoslovcích – „fakultu to skončí a ani pomodlit se to neumí, ale s probuzenými svatými, kteří „mají Slovo, ne žádnou mrtvou teologii“, má taky svoje zkušenosti. Není z těch, kteří by předhazovali farářům strach o místa. Ostatně, v roce, kdy zemřel (myslím, že to bylo 1984), nesnil o odluce církve a následné redukci sborů ani brněnský Bělohoubek.
3. V okamžiku, kdy Stát omezí nebo zastaví finanční zabezpečování církve, obsadit sbory pouze VŠ kvalifikovanými kazateli. Plošně, bez výjimky, litujeme bratře, ruku na srdce, není ta tvoje vroucnost jenom povrchní sentiment, nejsou tvé návštěvy vlastně skrytý populismus, nejsou tvá kázání ze života jen pragmatismus, který to hraje na potřeby doby?
Co na to pan Trnka, nevím. Zmlkl, jako když se hádal s našima o kázání. Teď ale definitivně. Beze slova si bere čepici. Paní Trnková mu pomáhá do sešlého kabátu. Vidím, jak se jí klepe brada. Sama taky čepec, kabát a tu tašku s buchtama. Pomalu se šourají a když se ozve zvuk motoru, pan Trnka natáhne ruku. Zřejmě až příliš pokorně, takže ji v té mlze není vidět. Jdou tedy pomalu dál, po výpadovce na Šumperk.
Petr Sláma, 15. 11. 1993
***
Padlý návrh „zrušit diakony“ jsem předložil jako součást návrhu variantní kostry církevního zřízení. Tato varianta mj. počítala s tím, že uchazeči o kazatelskou službu po absolvování příslušného studia – arci vysokoškolského projdou ročním vikariátem, zakončeným farářskou zkouškou. Teprve potom by byli ordinováni ke kazatelské službě. Záměrem návrhu (vzešel z rozhovoru při předsynodní přípravě kazatelů a synodálů brněnského seniorátu) bylo zjednodušit kazatelskou nomenklaturu a alespoň částečně předejít napětím a vykolejením, které vznikají v případě, že kazatel (ať po bohoslovecké přípravě či bez ní) nastoupí příliš rychle do služby ve sboru. Zároveň návrh umožňoval uvolnit titul diakon pro ty, jejichž hlavním povoláním diakonie skutečně je.
Snad je z této souvislosti dostatečně zřejmě, že nešlo o fyzickou likvidaci. Civilizovaná společnost (k níž se v tomto ohledu smí českobratrská církev počítat) také u nově přijímaných pravidel, zákonů a zřízení vylučuje retroaktivitu. I kdyby byl tento návrh přijat, netýkal by se tedy v žádném případě již sloužících kazatelů, nesoucích dnes označení diakon. Použil-li jsem v návrhu poněkud iritující spojení „zrušit diakony“ (jako označení pro nestudovaného či nedostudovaného kazatele), stalo se to proto, že se mi do paměti uložila lapidární odpověď br. diakona Skály: na mou otázku, „co s diakony“ (jako kazateli uváděnými v CZ), odpověděl „zrušit“.
Tomáš Trusina