Kdosi pravil, že evangelíci mají umět být solidární s jinými menšinami. Proto rádi zařazujeme následující text. (red.)
Nikdo z vás, ledaže byste sami patřili mezi ty outsidery jako já, si nedokáže představit, jaký úděl je být tenorem. Snad ještě, když se někomu podaří uchytit se jako geniální sólový či operní zpěvák – to je pak život jistě lehčí a veselejší. Kolikrát jsem se s povzdechem zasnil u televize, v níž poskakovali Daniel Hůlka či božský Kája a okouzlovali ženské diváctvo. Okouzlovali i mne. Být jako oni! Ale bohužel. Stařena navíjející nit osudu rozhodla jinak. Vidím to úplně živě: Sešla se na kafe s druhou zapšklou bábou – přírodou – a známe to, když se ocitnou dvě a nedej bože víc ženských pohromadě. „Hele koukni na ten zárodek. Ten je óóšklivý! Co mu dáme do vínku?“ „No hele, je to kluk, co by chtěl! Víš co, pojď, dáme mu tenorový hlas. Ale né nějaký silný, pěkně slaboučký tenoří hlásek. A si užije!“ A společné dílo zajedly laskonkou a zapily kávou se čtyřmi kostkami cukru.
Takhle nějak se to muselo stát. Nevěřím, že by kdesi o mém budoucím utrpení rozhodl chlap. Chlap chlapovi by nic tak zlého neudělal. Pouze skladatelé umí takovéhle podrazy, ovšem lze pak ještě skladatele řadit mezi chlapy?
Takže to byla hotová věc. Byl jsem vržen do boje, do dlouholeté války, ze které je sice úniku, ale přece neuteču jako kdejaký jiný zbabělý tenor! Neumím vám ani pořádně vylíčit jednotlivé krvavé bitky, které podstupuji na každé zkoušce. Jsem vystaven nepřetržitému útoku ze strany kohokoli. Čelní náraz od sbormistra. Bum! Kopanec od sopránů. Kop! Nečekaný úder od altů. Buch! Rána pod pás od basů. Jau! A tak to jde stále dokola. Své rány si pak ještě dlouho lížu nad šestým, sedmým, někdy i dvacátým pivem. Jen kolegové tenoři se mnou pochopitelně soucítí, jenže jedním z rysů utrpení tenorů je, že jich je až podezřele málo.
Dalším podstatným rysem sborových peripetií tenorů je, že většina tenorových partů je ze záhadných důvodů situována do závratných výšek, hraničících s partem pro sbor eunuchů. Viděl bych v tom prsty výše zmiňovaných skladatelů, kteří si osamoceni, zalezlí v temných dírách, kde se lísají jen ke klavíru a haldě notových papírů, léčí jakési podivné komplexy a křivdy, a nenapadá je nic lepšího, než se mstít části mužského pokolení tím, že pro tenory píšou skladby k nezazpívání. Tajně se pak plíží za dveřmi sborových zkušeben a mnou si ruce, jakmile slyší: „Tenoři, kde zase jste? Co tam proboha děláte? Neumíte přezpívat pár not?“ Není pak nic potupnějšího, než když po mnoha nezdařených pokusech přepištět ony prokleté noty fistulí vám strčí do hlasu ženskou. Ženskou, která je natolik nepovedená, že se nemůže držet mezi ostatními ženskými hlasy, ale tahá se s hlasy mužskými a cpe se mezi nás, tenory. Tato situace nás často zmobilizuje natolik, že se vydáme ze všech sil a ve dvou lidech všechno přeřveme a chuděru holku přehulákáme. Ještě ráda pak putuje zpátky do altu.
Také se mi zdá, jako by naše party byly o poznání těžší, jako by v nich bylo o poznání víc záludných skoků, křížků a odrážek, zato o poznání méně jednoduchých držených tónů typu „hmm“. Možná vidím věc zkresleně, třeba jsou na tom podobně i jiné hlasy, ale jak jinak si vysvětlit fakt, že nejčastěji sbormistr řve právě na tenory? Všiml jsem si sice, že s menšími problémy se občas potýkají i basy, avšak pozor! Mají jednu obrovskou výhodu: kvalitu lehce nahrazují kvantitou. Jak já můžu něco nahrazovat kvantitou, když jsem na mnoha zkouškách sám.
A tak zápolím s veškerými úskalími, jež tenory odpradávna potkávají, prodírám se dál masami sopránů a altů, nadále věnuji veškerou svou energii tomu, abych svým příjemným leč tichým falzetem dal ostatním najevo: „Jsem tady! Já, statečný, chrabrý tenor, který se nikdy nevzdá!“
Pokud i vás můj příběh dojal, setřete potají slzu a myslete od této chvíle již napořád na to, že tam, uprostřed toho sborového davu, se krčí jeden, dva až tři tenoři a bojují o své místo na zemi.