Vážená redakce,
ačkoliv nejsem věřící, naleznu v každém čísle Vašeho časopisu věci, které čtu se zájmem a s radostí nebo, a to zřídkakdy, s odporem. V 3. čísle 19. ročníku k tomu prvnímu patří např. rozhovor s panem Miloslavem Vašinou, k tomu druhému pak článek „Ani – ani“ pana Jana Šimsy. Rád bych pár větami odporoval některým tvrzením v tomto příspěvku:
1. Napsat „…představu o jakémsi třetím odboji…“ je vůči mnohým z těch vězněných a někdy i popravovaných přinejmenším necitlivé. Odpor proti bolševickému teroru je neodstranitelnou částí našich dějin. Bohužel jeho slabost ve srovnání se silou, proti které stál, byla přílišná.
2. Vytýkat bratrům Mašínům a jejich spolubojovníkům, že „…nepostřehli, že zápas s komunismem a komunistickou vládou bude dlouhodobý…“, je nevhodné. V oněch letech mnoho lidí věřilo ve vítězství „Západu“, věřilo nadějím a slibům, které přinášely radiové vlny z metropolí demokratického světa.
3. Pan Jan Šimsa pokládá bratry Mašíny za „…tragické postavy poúnorové doby“. Domnívám se, že se mýlí. Tragickými postavami byli ti z jejich blízkých a mnozí jiní, kteří zahynuli nebo skončili na léta ve věznicích a koncentračních táborech. Bratři Mašínové, a nejen oni, prchali z diktatury, která vyhlásila válku svobodě, lidským právům atd. a proti které se rozhodli bojovat na té straně, v jejíž sílu věřili. Po celá padesátá léta se zdálo, že válka je na spadnutí. Až odstranění sovětských raket z Kuby ukázalo, že „rovnováha strachu“ udrží svět po delší dobu mimo válečný konflikt mezi velmocemi.
4. Profesor theologie J. L. Hromádka „zápasil o skutečnou odpovědnost za politickou svobodu a svobodu církví“, až dostal 29. května 1958 v Moskvě „Leninovu cenu za upevnění míru mezi národy“. Tímto vyznamenáním jej obdařila velmocenská atheistická diktatura usilující o světovládu a zničení všech náboženství kromě bolševické verse komunismu. Jako doplňkovou četbu doporučuji článek Olgy Hrubé na 9. straně výše uvedeného čísla časopisu „Protestant“ a román „Anděl světla“ od norského spisovatele Ronalda Fangena.
5. Slova „vrah, vražda, vrazi“ by neměla být v souvislosti s bratry Mašíny a jejich souputníky nikdy vyslovena. Jsou to v daném případě slova bolševické propagandy. Diktatura jim a mnoha jiným, obrazně řečeno, vyhlásila válku a oni na tuto nedeklarovanou vyhlášenou válku, válku nikoliv de iure, ale de facto, odpověděli jako vojáci ve válce. Oni přežili, zatímco jiní zahynuli. Jak spolubojovníci, tak odpůrci. Taková je válka. Jako doplňkovou četbu doporučuji „Zprávu o organizovaném násilí“ od V. Hejla, případně „Lidové noviny“ z 5/6. 4. 2008.
6. Bratři Mašínové a pan Paumer nepotřebují, aby se za ně někdo přimlouval. Byli ve válce, bojovali a přežili. Dík své houževnatosti a statečnosti a také neuvěřitelnému štěstí.
Nevím, zda pan premiér měl nebo neměl dát těmto mužům nějaké vyznamenání. Ale jsem přesvědčen, že jejich činy byly oprávněné a plně zapadaly do ovzduší doby, do ovzduší vražedné diktatury, zřízené euroasijskou koloniální velmocí, a bojů proti ní. Dnes je snadné soudit marnost takového počínání. Debata, která se kolem tohoto případu vede, svědčí o hluboké neznalosti dějin 20. století a o hluboké mravní desorientaci části české společnosti.