Příběh o zlatém teleti, tak jak se vypráví, se zdá, že je nerozhodnutý. Do šutru vyrytý směrovky ke svobodě jsou v kamenných deskách roztříštěny o skálu. I zlaté tele je rozbito a rozlito do vody k vypití. A tento příběh o zákonu vedoucím ke svobodě a zlatém teleti slitém z ozdob vypůjčených od egyptských sousedek, signalizujících tedy přítomnost otrockého ducha, skončil remízou. Až na podruhé byl zákon Mojžíšem předán jeho lidu. Ježíš říká: Nemůžete sloužit dvěma pánům, Bohu i mamonu. Německé přísloví na to navazuje: Nemůžeš sedět na dvou svatbách zároveň.
A co my? Jak navážeme na tuto moudrost? Komu budeme sloužit? Na co nebo na koho se spolehneme? Budeme žít z bohatství darovaného Bohem, nebo z bohatství zlata, které se tak snadno umí proměnit v našeho drába? Když říkáme, že peníze jsou až na prvním místě, nejsou tedy spíše pánem než služebníkem? Uhašujeme tedy ducha odkazem, že na jeho působení tu musí být, kdo to zaplatí. Pak už jsou církev i svět jak dvě houby ve stejném nálevu, nálevu bez chuti.
Když se rozhodujeme, jakou variantu máme zvolit, nenabízí se samo od sebe třetí řešení? Nedělat nic. Goethe tvrdil, že ten kdo nic nedělá, nehřeší. Ale je to vůbec nějaké řešení? Když po roce 1948 do Československa přijela Hebe Kohlbrugge, zjistila, že po druhé návštěvě už nejde to, co zde mohla dělat poprvé. A tak se jejím credem pro naši situaci jevila jako správná odpověď na „Nejde to“! Ale jde! Jen to chce mít fantazii a energii. A teprve potom se najdou i peníze na dobrou věc.