rozhovor s Heiko Krebsem
Heiko Krebs, povoláním překladatel z češtiny a ruštiny, studoval v letech 1984–88 v Berlíně a Praze. Po ukončení studií působil dva roky ve východoněmecké agentuře ADN a nyní pracuje v Evangelické tiskové službě (Evangelische Pressedienst – EPD) v Berlíně.
Lze srovnávat, jak komunistická ideologie ovlivňovala občany u nás a v bývalé NDR?
Záleželo samozřejmě na každém jednotlivci, jakou měrou se sám nechal ovlivnit, ale stejně jako v Československu se tomuto vlivu nikdo nemohl úplně vyhnout. Myslím si, že málokdo v komunistickou ideologii opravdu věřil. Měli jsme přece západní televizi a západní rozhlas, kde většina obyvatel získávala informace. Také z církve často vycházela kritika na adresu státu. V podstatě jsme se však v „reálném socialismu“ zabydleli. Většina lidí se s podmínkami smířila. Byli jsme celkem dobře zásobováni vším nutným, naše životní úroveň byla ve srovnání s jinými státy východního bloku docela vysoká. Téměř nikdo neměl strach o budoucnost, o zaměstnání či byt. Z toho zároveň vyplývalo, že jsme se nikdy nenaučili samostatně vystupovat, jít proti ostatním, diskutovat. Nenaučili jsme se ani hospodařit. Všechno bylo předem naplánované. O nic jsme se nemuseli starat. Když se dnes zdá, že jsme národ druhé třídy, když se trápíme nevýhodami na trhu práce, pak to není jen vinou tržního hospodářství a západních Němců (kteří se k nám často chovají ošklivě), ale hlavně bývalých mocných, funkcionářů SED, kteří nám záměrně znemožnili svobodně se rozvinout.
Objevila se v NDR po pádu totality otázka osobní viny a odpovědnosti?
Ano, tato otázka se stále vrací. Hlavně v církvi dnes panuje spor o to, do jaké míry bylo s komunistickým režimem nutno spolupracovat. Neměla církev státu víc oponovat?, ptají se kritici. Na druhou stranu však i v církvi málokdo věřil, že komunistický systém nakonec padne tak rychle. Proto se musela vedení osmi zemských evangelických církví starat o to, aby sbory přežily. Jedině tak se dají vysvětlit některé kompromisy, kterých se církev dopustila. Nesporné je, že církev v NDR zůstala vždycky samostatná. Žádná řešení – jak personální, tak věcná – nemohli funkcionáři ovlivňovat, i když chtěli. Církev přece jen tvořila jistý způsob alternativní společnosti. Stát neměl možnost udělováním souhlasů k duchovenské činnosti vstupovat do vnitřního života církve, jak tomu bylo u vás. Proto mohl Eberhard Jüngel z Tübingen nedávno říci, že za socialismu nikdy nedošlo k „babylonskému zajetí církve“. Někteří církevní představitelé měli kontakty na Stasi. Byli s tajnou policií ve spojení, když např. chtěli vysvobodit některého z pacifistů z vězení, anebo pomoci někomu s vystěhováním na Západ. V církvi existovalo též několik tajných spolupracovníků Stasi, kteří i za peníze poskytovali informace. Na základě výsledků práce komisí zkoumajících dokumenty Stasi lze říci, že se to týkalo zhruba jednoho procenta všech farářů a ostatních církevních pracovníků. To je daleko méně, než se očekávalo.
Co občan bývalé NDR čekal od sjednocení Německa?
Když padala zeď, byli jsme samozřejmě nadšeni, většina lidí si přála sjednocení co nejdřív. Mysleli jsme si, že se na úroveň západního Německa dostaneme velice rychle. Jen málokdo pomyslel na to, že by mohl ztratit práci, že se nájemné bude zvyšovat rychleji než platy a také, že se bude muset smířit s určitou nespravedlností: Ani já jsem si tehdy nedokázal představit, že bude možné, aby východní Němec dostal za stejnou práci daleko menší mzdu než jeho kolega ze západní části Německa.
Hospodářské problémy se projevily už rok po otevření hranic. Brzy po měnové unii v červenci 1990 bylo jasné, že mnoho našich podniků nedokáže západním konkurovat. Západ byl vlastně schopen celé východní Německo zásobovat sám. Mnoho podniků se muselo zavřít. A nemálo těch, které by konkurovat mohly, západní strana donutila, aby zanikly. Nastala obrovská, nám do té doby neznámá nezaměstnanost. V některých krajích je dnes skoro 50% lidí bez práce, když počítáme i rekvalifikace, odchody do předčasného důchodu či státem dotovanou, ale do určité míry omezenou práci. Někteří si po pádu zdi mysleli, že nebude problém vytvořit nové, sjednocené Německo. Ale 3. října 1990, kdy se Německo oficiálně sjednotilo, bylo už dávno jasné, že zápaďáci diktovali podmínky. Východní Němci museli převzít celý západní systém, samozřejmě s mnoha výhodami, ale i s mnoha nedostatky. Z toho plyne současné rozčarování a veliké zklamání.
Neviděli lidé zpočátku ve sjednocení jednoduché vyřešení minulosti?
Nemyslím. Byla to prostá úleva, že stará pouta jsou pryč. Na sjednocení jsme však nebyli připraveni. Nikdo nečekal, že k němu dojde tak rychle.
Jak to tedy dnes u vás vypadá?
Životní úroveň je dnes pro většinu lidí daleko vyšší než v době NDR. To je patrné na oblékání, větším výběru potravin, ovoce atd. Trabanty rychle nahradily značky Volkswagen, Opel, BMW… I docela „normální“ lidé jezdí na dovolenou do Řecka, Španělska, Tuniska či na Kanárské ostrovy. Po stránce duchovní to však vypadá jinak. Knihy jsou několikanásobně dražší a kdo chce chodit do divadla, musí sáhnout do kapsy ještě hlouběji.
Mnozí lidé se bojí o budoucnost. Jistá vědecká studie nedávno dokázala, jak ohromně vzrostl podíl psychicky podmíněných chorob. Lidé velice dobře vědí, že mohou ztratit práci a tím i svůj blahobyt. Roste konkurence a individualismus. Berlínsko–braniborský evangelický biskup Martin Kruse na minulém synodu důrazně varoval před rozdělováním obyvatelstva na třídu pracujících a třídu nezaměstnaných. Peníze hrají dnes důležitější úlohu než dřív, také v církvi. Kdo má práci, nemá příliš času na něco jiného. Nechá se dokonce i tvrdě vykořisťovat jenom proto, aby neztratil zaměstnání. Druhá část obyvatelstva, která práci nemá, si čím dál víc neví rady. Hlavně lidé přes padesát let nemají žádnou šanci. Zatímco v minulé době byl materialismus u nás i u vás státní ideologií, teď v pravém slova smyslu vládne. Peníze a majetek hrají obrovskou roli – i v církvi.
Projevuje se tato situace nějakými pohyby v myšlení celé společnosti?
Hospodářská krize se stále prohlubuje. Tři roky po sjednocení, a slibovaný vzmach se nekoná. Roste rozdíl mezi bohatými a chudými. V myšlení lidí vyrůstá nová zeď mezi Východem a Západem. Lidé si většinou nerozumějí. Objevuje se stále více nenávisti a předsudků. Z nedávné televizní ankety vyplynulo, že asi 70 % z 16 milionů východních Němců si myslí, že mezi Východem a Západem je víc rozdílného než společného. Jen 17 % obyvatel bývalé NDR považuje celé Německo za svou vlast. Mnoho lidí ztratilo zmizením NDR svou identitu. Spadli do ideologického vakua. Klesá zájem o politiku. Mnoho lidí nevěří už nikomu.
Přinesla politická svoboda v bývalé NDR náboženské probuzení?
Ne. Ve společnosti je mnoho nových nabídek, jak materiálního, tak duchovního charakteru. Církev vypadá jen jako jeden hlas v mohutném chóru. A její hlas je tichý. I ona má nyní samozřejmě více možností než dřív – např. není omezena ve vydávání křesťanské literatury, vstupuje na stránky novin, aby zvala ke svým akcím apod., ale málokoho to zaujme. Navíc je hodně jiných náboženství a sekt, které pochopitelně také lákají lidi. A jak už jsem řekl: kdo má práci, nemá čas. Mnoho lidí se o duchovní věci vůbec nezajímá. A ještě k tomu to vypadá, jako by církev ztratila sílu k přesvědčivému vystupování na veřejnosti.
Je to dáno jen společenskou situací nebo to má nějaké hlubší kořeny uvnitř církve?
Sekularizace čtyřiceti let socialistické výchovy zanechala své stopy. Ve východním Německu nepatří 56 % obyvatelstva k žádné církvi. Na druhou stranu si církev sama neví rady, jak přistupovat k lidem, jak „prodat“ svou nabídku na „trhu“ náboženství. Uvažuje o nových formách bohoslužeb, chce se více starat o nezaměstnané a bezdomovce. To mohou být začátky.
Jaké má církev po sjednocení právní postavení?
Se sjednocením se musely i evangelické církve přizpůsobit západním strukturám. Církevní daně například vybírají státní finanční úřady. Církev má nyní možnost vyučovat náboženství ve školách, přebírá od státu mnoho dříve státních sociálních zařízení, mateřské školy, domovy důchodců, domovy pro tělesně či duševně postižené, domovy pro děti. Jen v péči o vojáky dbá církev ve východním Německu rozdílných zásad než církev v Německu západním. Tam totiž jsou faráři, starající se o vojáky, placeni státem. Východní církve však chtějí, aby měly vlastní odpovědnost i za tento úkol.
Základem vztahu mezí církví a státem je smlouva, která zaručuje církvi samostatnost. Církev hospodaří se státními dotacemi, řeší otázky výuky náboženství ve školách, spolu se státem rozhoduje o teologickém vzdělávání na státních fakultách atd. Země Sachsen-Anhalt byla první z pěti východoněmeckých zemí, která podepsala takovou smlouvu s evangelickými církvemi nacházejícími se na jejím území.
Kde se otvírají církvi nové možnosti, kde uplatní své zvláštní poslání?
Lidem dříve nebo později bude jasné, že materiální poklady nejsou všechno. I když budou třeba bohatí, nebudou úplně šťastní a spokojení. Budou hledat orientaci, smysl života. To je pak úkol pro církev, aby pozorně naslouchala a citlivě zareagovala. Církev se může také angažovat v projektech proti násilí, ve školách, ve všech sociálních oborech. To poslední není pro nás úplně nové, vždyť i za časů NDR jsme měli své nemocnice a domovy důchodců. Myslím si, že církev bude tak přitažlivá, jak přitažlivé budou její sbory. To je otázka každého města a každé vesnice, kde sbory jsou. Je třeba, aby křesťané svým životem přesvědčivě ukazovali, že lze plavat proti proudu doby.
Dík za rozhovor.
Připravil Joel Ruml