Nedávno jsme se mohli začíst do výboru útěšné literatury antické a středověké (Jana Nechutová, Úděl a útěcha, Eman 1995). V úvodních odstavcích knihy nás autorka překladu a výkladu upozornila na pokračování útěšného tématu v dílech J. A. Komenského, Laurence Sterna, E. Rádla a Egona Bondyho. Nejnovější útěšný spis Daniele Marguerata shrnuje diskusi o smrti a umírání v uplynulých třiceti letech a nabízí biblický přístup k této problematice.
V období mezináboženského dialogu nás autor vyzývá k odvaze mluvit jasnou řečí. Konkrétně to znamená přiznat a vyznat, že křesťanství je doktrinálně neslučitelné s karmickým systémem. Člověk nemá nesmrtelnou duši, ba ani jiskru božství. Pokud křesťané mluví s filosofy (i znamenitým a inspirujícím I. Kantem, aj.) či religionisty o nesmrtelné duši, pak ochuzují člověka o jeho jedinečnost. Autor se nepřiklání k teorii smrti člověka (M. Foucault, aj.), naopak doceňuje biblicky střízlivý a zároveň i bohatý pohled na jedince i lidské společenství. Knížka nabízí podněty k utváření biblicky orientované křesťanské spirituality, a dodejme i zbožnosti, která nezapadá do tradičních souřadnic zbožnosti právě proto, že doceňuje kladně (s „Apoštolským vyznáním“) tento svět, sekularitu – v níž tělo není věznitelem duše, popř. něčím nižším.
Daniel Marguerat, Žít se smrtí, Mlýn 2000
(překl. Josef Lédl)