V neděli 18. 2. se konalo opět shromáždění iniciativy Modlitba za Ukrajinu. U velvyslanectví Ukrajiny zazněl mj. příspěvek Pavla Kosatíka:
Moje profese je psaní knih o historii. Často jezdím na besedy do škol a knihoven, kde odpovídám na otázky. Jedna z nejčastějších otázek, které jsem do 24. února 2022 dostával, byla, zdali se Československo mělo v roce 1938, před Mnichovem nebo po Mnichovu, bránit hrozící německé invazi.
Neměl jsem tu otázku ani trochu rád. Lidí, kteří na ni sami neznali odpověď, mi bylo líto. Ale, zvláštní věc, od února 2022 jsem tuto traumatickou otázku českých dějin už ani jednou nedostal.
Od té doby cítím k Ukrajině vděk nejenom za odvahu, kterou každodenně prokazuje při obraně svého území, ale také za to, že lidem po celém světě pomáhá chápat, co je správné.
Ta válka nás všechny před dvěma lety zaskočila. Myslím, že nejvíc překvapila Evropu. Začali jsme si zvykat na svět bez hranic. Uvěřili jsme, že lidem bude lépe bez nich. Mysleli jsme si, že pro všechny, tak jako pro nás, bude výhodné vyměňovat si zboží a myšlenky tak, aby hranice zůstávaly jen čárami v mapách. Připomínajících dávnou minulost.
Nedocenili jsme asi, že k účasti v takové soutěži bez hranic je kromě dobré vůle, pracovitosti a nápadů nutná i určitá míra zdravého sebevědomí. Zrušit hranice opravdu může jen národ schopný obstát ve společné soutěži.
Kdo tohoto není schopen, ten vrací na stůl mapy, často ty vojenské, a v nich zakreslené hranice. Soutěž myšlenek, na kterou nestačí, se snaží ukončit a hranice obnovit. Všechno se má vrátit zpět do středověku k doslovnému dobývání cizích území stylem kdo s koho.
T. G. Masaryk kdysi vydal knihu Rusko a Evropa. Je tlustá, má tři díly, první dva se čtou trochu ztuha, ne každý dojde až na konec, který vše napraví. Leccos napovídá už ten název: Rusko „a“ Evropa. Dva různé světy – a mezi nimi ne snad nutně propast, ale civilizační překážka. Odvíjí se od základní hodnoty, a sice od ceny lidského života, která je v každém z obou světů podstatně jiná. Pro nás je hodnotou absolutní. V Rusku je nulová, dnes a denně jsme tam toho svědky.
Masaryk v té své knize dobře popsal, proč přetrvávají rozdíly mezi Ruskem a Evropou. O tom, proč dosavadní pokusy o europeizaci Ruska selhaly. Proč se plně nepodařil žádný pokus ruských carů říši poevropštit. Počínaje nejstarším pokusem cara Petra Velikého ze začátku 18. století „udělat z bestií lidi“ se jako hlavní důvod zmarnění všech těchto pokusů jeví, že jde o říši bez hodnot. Poté, co Rusko prožilo svůj dlouhý a krvavý středověk, zatoužilo po liberálních hodnotách Západu a od té doby se je vždycky čas od času pokoušelo implementovat do svého systému. Jehož podstata však stále zůstává krvavě středověká.
Rusku se nepodařilo integrovat nejen západní liberální hodnoty, ale ani ty mnohem tradičnější náboženské. Sen o obnově Byzance, který Rusové sní, není snem o obnově víry, ale snem o obnově dávno zaniklého impéria.
Proto jsou Rusové schopní provést revoluce, ale nikoli už na jejich základě vytvořit svět, v kterém by se lidem lépe a svobodněji dýchalo. Vždycky jim z toho znovu vyleze ten jejich středověk. Novověké úctě k životu a k hodnotě lidského individua se zatím nenaučili.
Dnešní Rusko je tak říší nihilismu. Nemělo štěstí, aby svému obyvatelstvu vnuklo víru v nadosobní hodnoty: ať už ty vyplývající z křesťanství, nebo z civilního pojetí lidských práv. Řečeno s Dostojevským, „všechno je tam dovoleno“, protože ti nešťastní lidé tam nenašli nikoho, koho by dokázali milovat a před kým by zároveň byli schopní sklonit hlavu.
Takže to řeší strachem, kterým udržují sebe sama v poslušnosti a který se snaží rozšiřovat do světa. Jejich představitelé vědí, že v rovině soutěže obchodu a myšlenek bez hranic nemají šanci vyhrát. A tak se rozhodli, že vnutí světu svou vlastní hru. Hru založenou na strachu, jejímž cílem je srazit svobodný a demokratický svět na jejich barbarskou úroveň.
My, kdo jsme se tady sešli, si nemusíme vysvětlovat, že Ukrajina je jenom prvním objektem ruského útoku. Po dvou letech trvání této války bych ale byl po pravdě mnohem radši, kdyby nás, kdo toto v Evropě chápeme, bylo víc, než je. A kdyby také podpora Západu byla mnohem efektivnější, než je.
Země, která je jednou z nás a brání kromě sebe i nás, by neměla být vystavována nejistotě, nevyhasne-li náhodou naše vojenská, materiální nebo ideová podpora. Je mi líto, že zemí, kde je v posledních měsících této nejistoty nejvíc, je ta, která byla dosud hlavní oporou Západu, tedy Amerika.
Pokud se třeba u Avdijivky bojuje za hodnoty, na kterých je postavená mimo jiné i americká demokracie, bylo by zradou nejen Ukrajiny, ale i sebe sama, svých vlastních kořenů, kdyby Amerika jako celek s podporou Ukrajině začala lavírovat.
Protože skoro všechno špatné ale má v sobě i něco dobrého, možná je tomu tak i tentokrát. Možná že po desetiletích, kdy Amerika sjednocovala Západ a tím mu pomáhala, přichází čas, kdy my, Evropa, budeme moci podepřít zase tu Ameriku.
Vlastně se mi vůbec nechce mluvit o Ukrajině jako o cizí zemi. My všichni jsme přece Ukrajina. Nepomáháme jí jako cizině, ale jako součásti našeho vlastního hodnotového světa bez hranic. Kdykoli myslíme na Ukrajinu, mysleme na ni jako na svůj domov, protože Ukrajina je také naším domovem. Žijí tam lidé, kteří patří pod naši společnou střechu.
Pokud jsme se díky Ukrajině dozvěděli, že naši předkové měli v roce 1938 bojovat, hájit své území, slyšíme dnes lépe také hlasy různých našich bojovníků, v minulosti přitlumené. Třeba těch, kteří v červnu 1942 v kryptě kostela v Resslově ulici křičeli na nacistickou přesilu: „Jsme Češi, nikdy se nevzdáme.“ A nevzdali se, dodrželi slovo.
A také my jsme Češi. A ani my se nevzdáme. Stejně jako se nevzdávají hrdinní Ukrajinci, kteří nám v tom ukazují cestu. Nepomáháme bránit cizí zem, ale společný svět. Nepřítel nemůže zvítězit nad Ukrajinci ani nad námi prostě proto, že oni ani my se nikdy nevzdáme.