Dva pohledy na restituci církevního majetku
Jsem umírněným kritikem restituce nikoli proto, že bych jako evangelík měl strach z nějaké rekatolizace, ale naopak proto, že se obávám, že snaha získat ztracený majetek zpět může církev v očích naší do velké míry sekularizované společnosti poškodit. Lidé na ni začnou možná pohlížet s nedůvěrou. A protože všechny požadavky asi splněny nebudou, bude mít církev pocit ukřivděnosti, a to by bylo zlé… Společenský vliv církve se přece neměří její ekonomickou váhou. Skutečná moc, o kterou nám jde, se nám ukazuje v Ježíši Kristu, který byl v bezmoci přibit na kříž. Církev, která se řečeno s Havlem přiklonila k „moci bezmocných“, získala ve společností autoritu. Naopak když se v minulosti snažila jít cestou materiálních zájmů, dostala se do slepé uličky… Mám pocit, že církve se jakoby utrhly, že zapomněly, v jakém stavu je celá společnost. Je třeba pamatovat na to, že mezi námi je většina těch, kteří na režim krutě doplatili, ale jimž není co vrátit. Církve by měly nabídnout jiný model řešení současné krize než orgány státní správy. Pokud to nedokáží, společnost asi usoudí, že jí nemají co říct… Křesťané se majetku bát nemusí, Kristus jej zbavil démonické moci. Avšak druhá věc je to, jak k majetku chceme přijít. Jakmile však církev začne tvrdit, že potřebuje více majetku, než dosud má, jinak že nemůže plnit své společenské poslání, vysílá tím do společnosti poněkud nešťastný signál, který jako by byl v souladu s převážně materialistickým klimatem dnešní doby. Když se pak v areálu Strahovského kláštera po jeho návratu do rukou premonstrátů objeví italská noční restaurace s názvem Peklo, působí to na veřejnost velmi rozpačitě. Lidé zkrátka takovéto aktivity od církve neočekávají… Mé stanovisko nevyplývá z toho, že bych si přál, aby církve byly chudé, ale aby svým materialistickým postojem nepromarnily šanci, která se zde nabízí, aby neztratily důvěru veřejnosti, kterou získaly v době totalitního režimu.
(Miloš Rejchrt, Lidová demokracie, 27. 2. 1993)
Církev žádá všechno zpět, protože to je věc spravedlnosti. Jeden ministr, kterého nechci jmenovat – a nebyl z žádné křesťanské strany – řekl: Církvi byl majetek ukraden. Přece nemůže demokratická vláda nebo parlament schvalovat kradení majetku… Stát je povinen majetek vrátit… My vycházíme z toho, že starat se o nemocné, chudé, o kulturní památky, vyžaduje mít prostředky a stát na to nemá, tak ať nám vrátí ukradené majetky a my si na to vyděláme… Proč by společnost, která se přetváří na jakousi kapitalistickou, se měla dívat na církev, která se chová tržně, jako na něco, co se vzdaluje té společnosti? Podívejte se, my jsme třeba měli velice prosperující pivovar v Broumově, který by nám měl být vrácen. Myslím, že už existuje konsorcium lidí, kteří čekají na privatizaci, a chtějí si ten pivovar koupit. Nemohu nikoho podezírat, nemám konkrétní důkazy, to je jen mé intuitivní přesvědčení. A to jsou ti lidé, kteří jsou proti vracení církevního majetku… Kdybychom dostali zpět náš pivovar v Broumově, obrátil bych se na svého přítele pátera Anselma z kláštera svatého Bonifáce v Mnichově, který je vlastně ředitelem jejich velkého pivovaru v Andechsu, kde se vaří skvělé pivo. Ten by nám zprvu půjčil své odborníky, kteří by tu vyškolili náš personál.
(Anastasius Opasek, Mladý svět, 13/93)