Zaznamenali jsme 2/1991

Číslo

Přemysl Mucha píše o ThDr. Antonínu Mandlovi, výrazné osobnosti české katolické církve po 2. světové válce. Narozen 1917, odešel Mandl ještě před válkou na teologická studia do Alma. Po válce se vrátil do Prahy po ročním pobytu v Anglii jako voják čs. západní armády a působil v Kralupech. Po dvou létech převzal vedení pražské arcidiecézní katolické akce. V létě 1949 byl zatčen a po dlouhé vyšetřovací vazbě odsouzen na 25 let. Z vězení vyšel r. 1964, pracoval jako dělník a potom v ústavu teorie a dějin umění ČSAV. Od r. 1968 opět vypomáhal v duchovní správě. Byl autorem několika cyklů pozoruhodných dialogických textů, překládal duchovní literaturu, ovlivňoval ekumenické hnutí.

„Na podzim 1971 se účastnil památného synodu Církve českobratrské evangelické v Praze. O tomto synodu pak s nadšením referoval na pastoračním dnu katolického duchovenstva pražské arcidiecéze 8. 11. 1971 v pražském Obecním domě. Krátce nato byl opět zbaven souhlasu pro práci v duchovní správě.“ Zemřel 15. března 1972.

Katolický týdeník 1–2/91

Pod titulkem „čekání je sebevražda“ vyzývá Jan Dus k urychlenému řešení situace volyňských Čechů… Žil jsem devět roků s Čechy z Volyně. Než k nám přišli, muži na konci války jako vojáci a ostatní o dva roky později, dělali si o nás v Československu iluze. Krajané v okolí Černobylu jsou jisté stejní. Věří, že nám na jejich záchraně záleží a že se na přípravě bytů pro ně usilovně pracuje. Proto trpělivě čekají, aby přišli do hotového. Ještě nevědí, že mohou zachránit sebe a hlavně děti jediné tím, že konečně přestanou věřit nám v Československu tak příliš a místo toho začnou naplňovat naše uprchlické tábory…

Práce 2. 1. 1991

Na přání jednoho ze signatářů Dopisu protestantům Spojených států amerických upozorňujeme, že Kostnické jiskry (2/91) při zveřejnění tohoto dopisu vypustily následující věty:… „vysoce oceňujeme. Světová rada církví se postupně stala účinným ideologickým a politickým nástrojem komunistické expanze. Většina představitelů protestantských církví USA to nezpozorovala. Pokračovala v morální a finanční podpoře církevní instituce, která převzala svou pasivitou a negativní aktivitou část odpovědnosti za komunistické zločiny na celém světě. Zrada SRC na ruském pravoslavném knězi Glebu Jakuninovi v letech 1979 až 1987 byla zradou na všech obětech komunistických režimů. V minulých desetiletích podceňovali Vaši církevní představitelé zločinnost marxistických režimů. Nyní podceňuji…“