Případ Sarkander
V týdeníku Respekt (18/94) seznamuje čtenáře historik Vít Vlnas s postavou budoucího svatého Jana Sarkandera. Vychází z potřeby církví, denominací a sekt prokázat se vlastními mučedníky, popisuje peripetie ze Sarkanderova života, jeho osobnost hodnotí jako dvojznačnou a nad celým svatořečením klade otazník.
Ze závěru vyjímáme: Pro katolíky představuje jeho pouť z fary na faru, provázená nenávistí „kacířů“, cestu vzorného služebníka Páně, kterého si Bůh vyvolil jako nástroj zkoušek i milosti. Nekatolická tradice zdůrazňuje nepotvrzené, ale též nevyvrácené podezření z velezrady. Připomíná rovněž problematický Sarkanderův morální profil, paradoxně potvrzený dopisy samotného kardinála Dietrichštejna. Jisté je, že Jan Sarkander byl špatným rekatolizátorem: od svých jezuitských učitelů převzal horlivost, ne však jejich taktické schopnosti a smysl pro tradici. Počátky Janova kultu jsou až příliš těsně spjaty s potřebami katolické politické agitace… Pokusy o Sarkanderovo blahořečení v 18. století ztroskotaly. Řím jasně rozpoznal, že důvody farářovy smrti nejsou náboženské, ale ryze politické… Z historického hlediska skutečně není sarkanderovská epizoda ničím jiným než zrníčkem písku v soukolí celoevropského válečného konfliktu.
Svatořečení v roce 1995 upře pozornost národa na věčného outsidera mezi českými patrony. Podobně jako při loňském nepomucenském výročí, také zde jistě vyvřou na povrch dávné pseudohistorické stereotypy, obohacené o nové mýty. Nekatolické kruhy pravděpodobně nepřivítají s otevřenou náručí světce, který svůj život zasvětil násilné rekatolizaci. Vděčným tématem se při této příležitosti stane Sarkanderovo hašteření o církevní dávky, interpretovatelné jako farářská hrabivost. Aktualizováno bude i podezření, že nový svatý kdysi pozval do země kozácké nájezdníky, na což jsme u nás zvlášť citliví. Konečně ožije i s jistotou hraničící domněnka, že holešovský farář nezahynul jako mučedník víry a svědomí, nýbrž z přízemních politických a osobních příčin. Katolíci naproti tomu věří, že důvody kanonizace nejsou z tohoto světa a že se řídí záměrem, který smrtelníkův rozum nemůže prohlédnout. Otázkou však zůstává, zda sama církev v Sarkanderovi oslaví nadčasový ideál kněžství, nebo zda pojme postavu olomouckého mučedníka anachronicky jako symbol údajné hlubinné katolicity národa. Nejméně šťastné by bylo, kdyby katolicismus spolu s novým světcem glorifikoval i svou vlastní protireformační minulost, v níž za triumf těžce zaplatil závislostí na světské moci a rozpadem vnitřní integrity. Úroveň sarkanderovské diskuse bude v každém případě i měřítkem argumentačních schopností českých vzdělanců tváří v tvář kontroverzním historickým tématům, opředeným vrstvami mýtů a legend.