(poznámky Josefa Vydráře)
Poděkování
byla záplava (i za vyvětrání puchu po synodálech byla oficiálně projevena vděčnost), ale nezaslechl jsem veřejné slovíčko o vděčnosti právnímu poradci. Rozpomeňte se vy, kdož jste tam byli, a odhadněte, zda by bez přesné arbitrážní služby JUDra Pavla Šimka, bývalého synodního kurátora, probíhalo drama katarze stejně a snad i dopadlo tak, jak dopadlo. Nemýlím-li se, pak většina jeho rozhodnutí vycházejících z církevního zřízení a všeobecných právních zásad vyšla v neprospěch proklamovaných zastánců řádu a kázně.
Byla to náhoda?
Jedni z radikálních strážců pořádku si o přestávce vzájemně stěžovali na složitost jednacího řádu, takže bylo nutno často se na poradce obracet. „Vždyť přece chcete řád, tak ho máte.“ – „Ale vždyť to všechno zavedla Nová orientace – synod každý druhý rok, senior jen do sedmdesátky a tak dál“! I podivil jsem se té složitosti.
Uváženost provizorního kázeňského řádu (odhlasovaného zastupitelstvem těsnou většinou několik měsíců před synodem) byla veřejně vzata v pochybnost novým synodním seniorem a nelegálnost jeho použití byla zamlžena napřed „zvláštní“ a pak „smírčí“ komisí. A pak jen ohleduplně přikryta pouhým „vzetím na vědomí“ zprávy synodního kurátora. Vidím to snad zkarikovaně, když se mi zdá, že vlastními rušiteli řádu byli jeho horliví ochránci spíše než ti, kdož byli jimi žalováni a trestáni? - Ochrana řádu spočívala ve vytváření nových pochybných norem se zpětnou platností a řád byl nalézán v přivedení k poslušnosti…
Na vzdory skeptikům
probíhalo snad celé jednání synodu naprosto řádně a svobodně pro toho, kdo se svobodu odvážil použít. Z desítek diskusních příspěvků ke zprávě o stavu církve jen jediný doporučoval schválit ji bez výhrad. Ke svobodě patří, že může přijít ke slovu i titěrnost – zejména už při únavě. Tím častěji se ke konci rozhlaholil osvěžující smích. Elektrizující však byly okamžiky svobodného slova.
Tři muži
v první lavici vlevo proplouvali věrně proudem celého zasedání včetně jeho bohoslužebných částí. Ani na chvilku lavice nezůstala zcela opuštěná. Jistě to nezpůsobila jen poutavost jednání. Nepochybně se však bavili lépe než jiní tři muži, kteří tutéž dobu a i déle unuděně podřimovali ostražitě rozvaleni v šestsettrojce před vchodem do domu, kde bydlí dr. Ladislav Hejdánek, presbyter vršovického staršovstva. Prý – po předchozích výsleších v Bartolomějské – pečovali, aby se snad trochu nemocný dr Hejdánek nenachladil, kdyby chtěl odskočit a podívat se na zasedání, jež probíhalo asi 500 m odtud. Návštěvám v domě věnovali jen pohled koutkem jediného oka. Tuto pozornost si snad dr. Hejdánek vysloužil i tím, že prý prohlásil, že je třeba církve zaktivizovat pro cíle Charty 77 – tak byli informováni církevní tajemníci – co a jak dr Hejdánek doopravdy řekl, jsem se zapomněl zeptat.
Potlesk
z galerie byl přestřižen hrozbou vyklizení všech nezvaných trpěných hostí. Ale rozburácel se jedinkrát v přízemí po nezvykle srdečném závěrečném proslovu dr. Pavla Černého z ministerstva kultu (ry) – či školství? Volný projev se diametrálně lišil od čteného nudně výhružného na počátku. Přesto, že synod oněm pohrůžkám – ve věci strašidla „nové orientace“ neustoupil, O opravdovosti skoro nadšené blahovůle a laskavosti v okamžiku proslovu není třeba pochybovat. Třeba však realisticky počítat s působením chladnějšího vzduchu na ulici.
Jednota v různosti
a otevření se k rozhovorům přišly z nečekaných stran a byly oficiálně vyhlášeny novým synodním seniorem a manifestačně dotvrzeny společnou Večeří Páně, která se upřímně dotkla mnohých srdcí ať v tělech oblečených koženě tradičně či všelijak výstředně nově. J. B. Šourek tento zážitek přetlumočil celé církvi v rámci poselství synodu proti vysoce teologicky fundovanému odporu děkana fakulty po složitých diskusích a hlasování o konečné formulaci.