Skutečně dlouho jsem je neviděl. Ale nevěřil jsem, že bych je neuviděl nikdy. Stává se to zejména při značných odmlkách, které jsou důsledkem nepřeberného množství bohapustých ordinérních činností, jimiž si zkracujeme časoprostor pro to, co bychom vidět měli a čemu bychom měli dát opětovnou příležitost, aby nás oslovilo. Nejde ani tak o laciné dojímání nad šťávou z jablek mládí a dospívání, ale o to, být přístupný tomu, co na nás promlouvá a chce nás na cosi upozornit. Ať už je to konkrétní nebo obecné. Na obé zapomínáme, protože dáváme přednost onomu množství před jednotlivou kvalitou. To, co stojí v pozadí nedůležitostí z tohoto bahna, kterým bychom se jako mladí a naivně (dle starších, a proto „rozumnějších“) smáli a nebrali je vůbec na zřetel, je sám velký Čas, který bdí nad tím, co se děje.
Onehdy stoupala ladně po příkrých schodech ze zahrady v jedné z těch normandských vesnic. V mírném svahu totiž stála vila, jejíž průčelí splývalo s jednolitostí architektonicky nijak nevýrazných obydlí. Ze strany zadní ulice se však odkrývala idyla spojená s bohatou květenou, s malým zákoutím v podobě až kýčovitě vypadajícího altánku, ale především s mnoha nástroji, které se během dlouhého času nezměnily. Stále sloužily k totožným účelům i minulým generacím, k jejichž rozvětvenému rodokmenu sama patřila.
Stoupala schod po schodu, přitom hladila narezlé zábradlí, jehož se dotýkala i pro mě neznámá rostlina s voskově vypadajícími listy. Krok za krokem, než otevřela zeleně natřenou branku. Poprvé za den vkročila vstříc veřejnosti, před níž se skrývala v bezpečí známého. Zprvu se rozhlédla a dlouhý paprsek se dotkl její líce a stekl po šíji, až se jí cele poklonil. Usmála se až poté, co zjistila, že na ni hledím. Nehleděl jsem, nýbrž civěl. Zastavil jsem se společně s mým srdcem. Omráčeni krásou a ladností. Po chvíli jsem se uklonil na pozdrav, neboť v obdivu jsem soucítil s oním paprskem. Zarděla se a jako plachá baletka se pokrčila v kolenou, a tak se vší skromností odvětila na pozdrav. Znovu se plaše rozhlédla, a pak hluboce spočinul její pronikavý pohled na mých duhovkách. Konečně jsme se střetli. Do tohoto střetnutí pohledů, ač netrval ani zlomek času, se připojila samotná dáma Věčnost. Pomohla nám vzájemně si nahlédnout do duší, aniž bychom ono poznání využili pro jiné účely. Navštívili jsme se, dali jsme si pozorností „malou pozornost“ jako dobře vychovaní návštěvníci při pozvání do cizích příbytků. Poté se otočila, zamávala dlouhými rozpuštěnými vlasy a navždy odešla – Vzpomínka. A Věčnost jen pokynula, povolila své majestátné opratě a ztratila se v Čase.
Opět jsem uviděl Vzpomínku, aniž by to byla žena. Uviděl jsem Vzpomínku, aniž by cokoliv konkrétního poskytovala. Pohlédl jsem do tváře Vzpomínky samotné jakožto součásti pozemského myšlení s jeho dimenzemi návratu do minulosti, porozumění přítomnosti a vhledu do budoucnosti, jež odkrylo jedinečnost Vzpomínky. Vzpomínky, která může občas vonět Věčností a v ten daný přítomný okamžik se tak stala tím nejdůležitějším v Čase. Opět jsem je viděl pospolu a o mé vykonávané ordinérní činnosti netřeba vůbec mluvit.