Rád bych několika poznámkami reagoval na článek Miroslava Brože Struktura příjmů a výdajů ČCE (podle roku 1997), uveřejněném v Českém bratru 12/1998, str. 4.
Z části, která popisuje jednotlivé možnosti finančního vztahu státu a církve, jednoznačně vyzařuje naše tradiční „rozdvojenost“ či dokonce schizofrenie, co do našeho poměru ke státu. Jedním dechem jsou kupeny důkazy pro tzv. finanční odluku (Podle NZ církev v nekřesťanském prostředí žila z obětavosti víry svých členů; ČCE se postavila za odluku atd.), a zároveň synodní rada podporuje zavedení systému, kdy by se o dar určený církvi snížila celková daň daňového poplatníka. Zřetelněji řečeno: My vyvolení nebudeme muset platit daně jako ostatní občané, naopak je převedeme na církev, s kterou nemá většina národa nic společného, ale služby státu (na které jsou daně určeny) budeme využívat dále, neli ve zvýšené míře. Tím se vracíme k přímému dotování státem, protože ten část svých příjmů daruje. Nebude to na charitativní, sociální nebo vzdělávací účely; M. Brož jako příklad uvádí náklady na mzdy! Tedy tu část církevních rozpočtů, kterou ve většině zemí našeho vzoru – Evropské unie – nesou na svých bedrech členové církví.
Z článku M. Brože je cítit vědomý strach před variantami jako jsou daňové asignace a snižování základu daně. Odpověď najdeme přímo ve výpočtech uvedených v článku. Taková forma podpory církví by byla nedostatečná! Sám M. Brož se zmiňuje o tom, že odpočet od daňového základu je možný už dnes. Dokonce je církvím velmi přejný. Jeden příklad: Fyzická osoba si může od daňového základu (tedy od toho, z čeho se vypočítává daň) odečíst nejméně 2 % (nebo 1 000 Kč), a tak si snížit daňovou zátěž (menší daň). Zákon umožňuje toto učinit až do výše 10 %. Máme-li si to uvést na konkrétních číslech, tak při průměrné mzdě 10 000 Kč měsíčně se jedná o 12 000 Kč ročně, o které si můžeme snížit daňovou povinnost. Tato částka převyšuje o 7 000 Kč částku, kterou by M. Brož vybíral přímo z daní. Nebudu se zmiňovat o možnosti právnických osob snížit si daňový základ o 2 %, ale z mnohem větší sumy!
Problém není tedy v tom, že by v České republice nebylo dostatečně vstřícné prostředí pro financování církví. Zásadním problémem je neochota financovat církev ze strany jejích vlastních členů. Můžeme se vymluvit na neznalost (což nás neomlouvá), ale ve větší míře si musíme přiznat, že samofinancování prozatím není naší silnou stránkou.
Proto bratři faráři, vzhůru do škol a zaměstnání, protože vaše ovečky vás ve většině případů nedokáží uživit. Nedokáží to nyní, a mohly by.