Před několika lety se zvedla vlna pohoršení, když televizní dramaturgové přišli s nápadem odvysílat normalizační seriál „Třicet případů majora Zemana“. Časy se mění. Vydání normalizačního seriálu na DVD celkem nikoho nevzrušuje, natož aby se pozastavil nad uvedením jiného normalizačního seriálu „Nemocnice na kraji města“, našeho nejúspěšnějšího socialistického seriálu doma i v zahraničí. Kdo by se tedy nedíval? Dnes už jen málokdo pociťuje skutečnou atmosféru husákovské epochy. Už neví, že se seriálem konzumuje socialistické lži, byť řemeslně mistrovsky sepsané i zahrané. Jaroslav Dietl byl mistr svého řemesla. Televizními seriály dovedně potvrzoval vedoucí úlohu jedné strany i sílící přesvědčení mnohých, že s těmi komouši se přece jen dá vyjít a přežít. Vyučoval i profesně, jak přežít a mít z toho profit.
Na konci sedmdesátých let minulého století jsem pracoval jako sanitář v brněnské nemocnici u svaté Anny. Byl jsem příjemně překvapen, že mne někteří zaměstnanci nemocnice brali jako faráře a zpovědníka. Ještě víc jsem se divil, když mi staniční sestra Běla při umývání operačních nástrojů – tehdy i staniční sálové sestry uklízely – řekla, že už se na toho Dietla nemůže dívat, že jsou to šikovně zabalené lži. Řekl jsem jí, že není sama, kdo se na to už nemůže dívat. Některým sestrám, a poprvé i některým doktorům, Dietl začal lézt na nervy, i se svým mravným hrdinou doktorem Sovou.
Časy se měnily a mění. Seriál slavil úspěchy v sousedním Německu a slaví je i dnes. Jsme na tom konečně jako v Německu. Už také nevnímáme, co je přibarveno a nalakováno. Ten socialismus nakonec není tak zlý, nakonec jsme se přece jen většinou naučili nevnímat okupační atmosféru, a někdy to byla i zábava. Zapomněli jsme, co nás dnes a denně ubíjelo. Co se smělo říkat jen doma a co i ve škole. Takže můžeme třeba i vzpomínat na osmašedesátý. Na velmi zvláštní procitnutí těch, kteří věřili a věří v sílu komunistického socialismu nebo socialismu s lidskou tváří, jako by slepých uliček těchto neúnavně pochodujících již nebylo dost.
Není divu, že se neorientujeme ani v přítomnosti. Nevíme, co si myslet o islámu, zda nás ohrožuje, nebo ne. V čem nabízí alternativu, kterou máme tolerovat a zároveň si podržet základní hodnoty demokracie a křesťanství. Nevíme si rady s olympiádou v Číně. Nejde přece jen o Tibet a čínskou společnost, nerespektující lidská práva. Jde také o naši neschopnost vidět demokratické principy odpovědnosti a služby, tolerance a respektu jako univerzální hodnoty. Jak dalece jsme schopni je uskutečňovat v každodenním životě, v podnikání, ale i v organizování sportovního života. Skutečně neběží jen o jednu olympiádu.
Někteří britští politologové (T. G. Ash) to vidí nadějně, prý se již něco velkého rodí. Universalita demokratických hodnot se prý opět dostává na program dne. Kéž by. Možná začneme rozumět, proč mají vznikat opery o jedné evangeličce, jako je „Zítra se bude…“ Možná.