B. Straňovská nás dnes zavede k Eskymákům/Inuitům do Grónska, a to oklikou přes Fulnek a Herrnhut.
Jsou věci, které se v dějinách neustále opakují. Téměř každé století se muselo poprat jak s rozsáhlými epidemiemi, migracemi obyvatelstva, tak i s tvrdým diktátorstvím. V době pobělohorské byly z Čech a Moravy nuceny odejít desítky až stovky tisíc evangelíků, kterým hrozilo reálné uvěznění, mučení a smrt. Od nejsilnější katolické církve. Církve!
Každý obrozený, který četl Bibli, scházel se potají se spoluvěrci a nebyl dost opatrný, skončil v exilu, nebo na hranici. Přesto protestantská víra v Čechách i na Moravě rostla. Probuzení, nebo chcete-li obrození, psalo úžasné příběhy. Zpěv dvanácti uvězněných mužů, vycházející ze sklepní díry v moravském Holešově, až se člověk musel zastavit a plakat a nevěděl proč – jako Christian David, mladičký tesař na pokraji poodhalující se roušky Ježíšova tajemství, nebo o pár set kilometrů na západ dospívající hrabě von Zinzendorf, zírající v düsseldorfské galerii na nápis pod obrazem Fetiho trpícího Ježíše Krista s trnovou korunou na hlavě: „To jsem já udělal pro tebe. Co Ty uděláš pro mne?“
A jednoho dne se sešli. Prostý tesař, nadšený a odhodlaný pro nové poslání přivádět lidi ke Kristu, kazatel, a proti němu mecenáš, osvícený a vzdělaný šlechtic, obdivovatel Husa i Komenského, Když se dozvěděl o potížích probuzených na Moravě, řekl: „Chtějí-li přijít ke mně, chci je přijmout. Peníze však nemám, protože jsem byl dosud také exulant. Za to, co jsem měl, jsem si koupil jeden statek. Když se jim tu bude líbit, mohou ve jménu Božím přijít a usadit se tu. Pakliže jim jde o to hledat Boha, je mi to velmi milé.“
Statek se nacházel v Sasku a název městečka pro uprchlíky, které zde Christian David založil a z části také skutečně postavil, vzniklo menší slovní hříčkou z přání, které vyslovil správce sousedního panství Heitz v dopise hraběti Zinzendorfovi: „Dej Bůh, aby Vaše Jasnost mohla vybudovati na tomto kopci zvaném Hutberg město, které by nejen samo stálo ‚pod ochranou Páně‘ (unter des Herrens Hut), ale jehož všichni obyvatelé by stáli neúnavně ‚na stráži Páně‘ (auf des Herrens Hut). Začali městu říkat Herrnshut, později zjednodušeně Herrnhut, tedy Ochranov.
Christian David postavil první dům a vydal se pro stíhané bratry na Moravu. Cesty to byly nebezpečné, přes některé kraje se dalo přecházet jen v noci, skrývat se v obilí a na pokrajích lesů, přesto však tento neúnavný šiřitel Božího slova převedl několik set lidí, další stovky přivedl k obrácení, neboť nikdy nechodil přímo, ale obcházel všechny probuzené křesťany podél svých cest. Kázal evangelium, četl pečlivě střežené Komenského povzbuzující dopisy z Holandska, popřípadě napomínal a posiloval je ve víře.
Herrnhut úspěšně vzkvétal a rozrůstal se, dlužno říci, že všichni, kdo sem přišli, museli přiložit ruku k dílu. Od hraběte dostali pozemek a dřevo na dům, uživit se však museli sami. A museli se také podřídit přísným pravidlům, které byl nucen Zinzendorf ve společenství postupně nastolit. Jednou z povinností bylo studovat, aby mohli šířit Ježíšovo učení nejen na Moravě, v Německu a v Livonsku, ale i mnohem dál, za hranice tehdy poznaného světa.
V Dánsku se Zinzendorf setkal se dvěma Gróňany a s černošským sluhou jménem Anton, pocházejícím z ostrova sv. Tomáše v Karibiku, kterého hned pozval do Herrnhutu, aby mohl vyprávět Moravanům o krušném životě otroků, v beznaději a bez evangelia. Bratří, pohnuti jeho vyprávěním, začali se pomalu hlásit na misie. První byla naplánována na ostrov sv. Tomáše, druhá do Grónska. Po bezmála dvou letech příprav odešli dva bratři do Karibiku a tři na sever. Christian David a bratranci Matouš a Christian Stachovi, dva moravští Němci, jejichž rodina byla nucena před dvě stě padesáti lety emigrovat kvůli své víře z Německa na Moravu, aby nyní, při zavedení té nejtvrdší rekatolizace, musela utíkat zpět, byli povoláni stát se misionáři mezi Eskymáky.
Pěšky došli až k moři, pak lodí do Kopenhagenu. „Kromě nejnutnějšího obyčejného oblečení jsme nic jiného neměli. Byli jsme zvyklí vycházet s málem a nedělali jsme si starosti, jak se do Grónska dostaneme, nebo jak tam obstojíme… Nemohly nám být ještě dány žádné instrukce, protože sbor ještě neměl s misií žádné zkušenosti… Bylo nám tedy přenecháno, abychom jednali tak, jak nás Pán a Duch svatý povedou.“
V Dánsku se jim smáli, že chtějí do Grónska se dvěma pytli obilí, domorodce líčili jako „divochy žijící ve vyhrabaných dírách jako zvířata“, zastrašovali je jejich nepřátelstvím, smrtelnými nakažlivými nemocemi a hladem. Bratři se nenechali odradit, ale pořídili si všechno potřebné vybavení, včetně stavebního dřeva, železných kamen, střelných zbraní, se kterými neuměli zacházet, pár kožichů a potravin. S tím vším se nalodili na loď do Godthabu, osady „Dobré naděje“, založené dánským luteránským misionářem Hansem Egedem asi před dvěma lety.
Ačkoliv měli průvodní list od samotného dánského krále, Egede je nenechal u sebe bydlet ani prvních pár dní, a tak byli nuceni si pro dobu, než si postavili dům, vyhrabat stejně jako domorodci jakousi „zemljanku“, boudu vyhrabanou do svahu, uzavřenou zdí z kamenů a drnů. Pomalu se začali trousit zvědaví domorodci a tu přinesli kus masa, tu veliká vejce, a brali si za ně jehly, nitě, náprstky a nože. Bratři se od začátku upřímně snažili naučit jejich jazyku, jak je nabádal hrabě Zinzendorf, ale v dopise mu napsali: „Jejich řeč je docela jiná… jazykem pohybují při ní málo, vytlačují řeč z krku, a to ji dělá nesrozumitelnou. Hlavou nedělají při řeči žádné pohyby, zato vyjadřují mnoho rukama a prstama… Máme-li se naučit této řeči, musí nám k tomu dát Bůh zvláštní milost.“
Posléze se ukázalo, že na ně „smrtelná nakažlivá nemoc“ nečekala na ostrově, ale přivezla ji s sebou jejich loď z Dánska. Neštovice se rychle šířily a lidé začali umírat. „Do svých místností přijali nemocné, kolik se jich tam vešlo, a pečovali o ně, jak uměli, i když nesnesitelný smrad nemocných a umírajících škodil jejich zdraví.“ I ti, kteří se k misionářům zpočátku chovali nepřátelsky, byli dojati jejich laskavostí. Viděli, co to znamená jít cestou Ježíše. Jeden uzdravující se pacient jim řekl: „Udělali jste pro nás to, co by naši vlastní lidé neudělali. Nakrmili jste nás, když jsme měli hlad. Pohřbili jste naše mrtvé. Řekli jste nám o lepším životě.“
Na smrt vyčerpaní, nemocní a hladoví misionáři začali doufat v naplnění misie, nicméně po odeznění epidemie se všichni přeživší vytratili, a ostatní se tomu místu dlouho zdaleka vyhýbali. Nebyli daleko rozhodnutí svůj úkol vzdát.
Potom však přijela loď a přivezla nejen nové posily z Herrnhutu, stavební dřevo a značné zásoby potravin, ale i dobrou náladu a odhodlání vytrvat. Znovu se pustili do díla, stále však s mizivými výsledky. „Gróňané se chovají velmi proměnlivě… Řekl jsem jim, proč Boží syn musel zemřít, ale nechtějí to slyšet, žádají jen, abych s nimi šel ven a tam k Božímu synu volal, aby jim dal tuleně, protože trpí nedostatkem… Když pak příštího dne silně pršelo, žádali, abych volal k Božímu synu, protože je všemohoucí, aby bylo pěkné počasí, aby jim déšť nepronikal střechou do domu…“ První Inuity se bratřím podařilo pokřtít až po dlouhých sedmi letech služby.
Přes všechny počáteční těžkosti se Moravským bratřím během sto šedesáti sedmi let jejich působení v Grónsku podařilo obrátit na křesťanskou víru stovky domorodců, založit nemálo měst a značný počet škol, které byly všechny vedeny v duchu Komenského učení o lidské vzájemnosti, sociální spravedlnosti a rasové rovnosti. Dali jim písmo, které doposud neměli, napsali slovník, základy gramatiky, přeložili Nový Zákon. V roce 1900 nakonec museli vše, co vybudovali, předat do rukou dánské luteránské církve. Zdali byla hlavním důvodem „malá prosperita“ misie vzhledem k řídkému osídlení ostrova, špatná finanční situace v té době již oficiálně uznané Moravské církve, nebo „podivné okolnosti“ či vztahy s dánskou vládou, to se zřejmě dnes již nedozvíme.
Ostatní bratři vyslaní do Karibiku a posléze na východní pobřeží Ameriky byly v počtech pokřtěných mnohem úspěšnější. V Pensylvánii, Georgii, Jižní i Severní Karolíně vznikaly misijní stanice jako houby po dešti. Dodnes ve spoustě zemí, od Jihoafrické republiky po Aljašku, narážíme na jména měst jako Bethlehem, Bethel, nebo Nazareth. To všechno jsou stopy moravských bratří, přímých potomků německého bratrského sboru ve Fulneku na severní Moravě, který svého času vedl Jan Amos Komenský. Dnes působí v misiích na všech světových kontinentech a počet jejich členů přesáhl přes jeden milion. Díky nim si dnes říkají „Moravané“ původní obyvatelé různých zemí po celém světě, ať jsou bílí, žlutí, rudí, nebo černí. A to mne obzvlášť v dnešní době baví.
Zdroje:
1. Edita Štěříková, Christian David, Moravian 2012
2. Bakalářská práce Veronika Řádová „Hrabě Zinzendorf a období tříbení v Obrozené Jednotě bratrské“, UK Praha 2007
3. Ludmila Plecháčová, Podivné jsou cesty Boží http://www.jednotabratrska.cz/spolecnost/kd.htm
4. Edita Štěříková, Matouš Stach, Samuel 2012
5. Strangers in Greenland, autor neznámý, American Tract Society 1867? https://archive.lib.msu.edu/AFS/dmc/ssb/public/all/strangersgreenland/stra.html
6. This Month in Moravian History, January 2008, No. 27 https://www.moravianchurcharchives.org/thismonth/08%20jan%20greenland.pdf