Ad Biblická hodina v nápravném zařízení, Protestant 2/91
Milý příteli a spolužáku z fakultních let. To, že s Tebou nesouhlasím v názoru na práci ve vězení již víš, ale že nevíš nic o osvobodivé síle evangelia mne přeci jen překvapilo. Solidarizace je v gruntu právě to, že navštěvujeme ty „naše“ vězněné a že se jim věnujeme, jak nejlépe dovedeni. Bez toho by nikdo ve vězeňské práci asi nevydržel. Ale to dost dobře může i humanisticky založený správce, psycholog nebo sociální pracovnice. K čemu tam vlastně je třeba farář? Proč jim vlastně tlučeš do hlavy náboženství, když by stačilo jiným zajímavým způsobem vysvětlit, že vina, svědomí, odpuštění… patří k životu? Nač používat Mojžíše, když by se jistě našel i někdo modernější? Snad chápu svou práci špatně, ale i já mám prázdné ruce proti zvůli nespravedlnosti, která tyto lidi válcuje na každém kroku. Jediné, co jim mohu nabídnout, je svoboda v Kristu i uprostřed jejich postavení. Evangelizace není válec ke glajchšaltování lidí do nějaké škatulky, ale Boží nabídka tam, kde ani já nejsem stále nablízku. Pochopil jsem sílu evangelia právě tam, kde se lidé, atheisticko-materialistickým způsobem života oddělení od Boha, setkali s Tím, který z nich skutečně sňal pouta vin. Solidarizace a přátelství jsou předpolím ke zvěsti o svobodě, která platí i za mřížemi. Když jsem křtil člověka, který prošel 18 lety kriminálu a on věděl, že jsme skutečné bratři pro Kristovu oběť na kříži, měl jsem sám slzy v očích. Když mi žena, která, neprávem, jak věřím, vyfasovala 6 let, po rozsudku v slzách řekla: „Já vím, že mě Otec neopustí“, pak jsem věděl, že modlitba a evangelium jsou právě ty úkoly, které nám pro tyto odstrčené svěřil Bůh. Ne, nemám „své“ kriminály lemovány stovkami obrácených. Je dost těch, kteří se se mnou nebaví nebo se smějí. Jsou však právě i ti, kteří se stali novým stvořením pro Kristovu oběť na kříži. Nejsem a nemohu si být jist, že už nikdy nepadnou. Tady je naše úloha doprovodit je dál. Pomoci jim podle svých chabých sil. Věřím však v proměňující moc živého Krista, který neopouští, i když my odcházíme domů.
Proč máš takový strach se s těmi kluky modlit? Vždyť modlitba nás všechny přesahuje. To ostatní jsou „lidská“ slova, ale modlitba je komunikace s Bohem. Modlil jsem se i s šestnáctiletými a nikdy jsem nebyl odmítnut. Právě naopak. Po modlitbě se otevíraly nejhlubší roviny jejich existence. Člověk potřebuje znát i toho, který je láska a je nad námi v každé chvíli. Jestliže chápu dobře Tvůj přístup, že solidarizace je vydání se druhému, pak právě tady se nám vytváří věrohodné pole k osvobodivé zvěsti evangelia Ježíše Krista. Jsem přesvědčen, že pokoj v srdci, který dává Ježíš sám, je o hodně víc, než naše solidarizace.