Milí bratři,
čekáte stále na pokání církve, na pokání jejich představitelů. Váš časopis je toho plný. Zdá se mi, že je to čekání neplodné, navíc obviňující ty druhé.
Rozpoznali jste vinu církve v určité oblasti. Jiní vidí její vinu zase v jiných věcech. Myslím, že bychom měli přestat s vyčítáním a vypočítáváním chyb, s obviňováním, ano i s voláním k pokání, pokud je doprovázeno pocitem, že ti druzí zhřešili. Jsem přesvědčena, že je tu pro nás jiná cesta a ta vede k cíli. Je to cesta zástupného vyznání vin za naši církev, i za ty druhé. Tak jako vyznávali před Hospodinem hříchy svého lidu Mojžíš, Daniel, Ezdráš… To totiž otvírá dveře Božímu smilování, odpuštění a Boží dobrotivosti, která vede k pokání (Fp 2,4). Jaká by pro nás byla naděje, kdyby nám Ježíš jen ukázal na naše hříchy a jen volal k pokání? Ale on vzal hřích všech lidí na sebe a tak otevřel cestu Božímu milosrdenství. A tím nás přivedl k pokání.
Zkusme brát viny druhých na sebe, žehnat jim, dobrořečit, dát průchod Boží milosti. Ať Bůh jedná sám s naší církví.
Ester Klasová Benešov u Prahy