Díky za Protestanta, bylo hodně potřeba cosi takového, je to dobré počtení. Chci se s Vámi podělit o jedno rozčarování a dát inspiraci k příspěvku na téma „Pokání církve“, jak jste je začali s elaborátem Pavla Ottera. Docela náhodou jsem při listování Sbírkou kázání narazil na jedno, které mě posadilo. Nevěřil jsem vlastním očím, že cosi takového bylo otištěno jako reprezentativní a schválený text. (Naštěstí snad na všechna kázání ze Sbírky v praxi nedojde.) Jenom zkratkou vybírám:
…text = Hledej pokoj a usiluj o něj: …Copak to dnes pro nás, křesťany, znamená, bratří a sestry?
…to dnes znamená nejen modlit se za mír, nýbrž i za mír bojovat… být křesťanem je dnes totéž, co být tvůrcem pokoje a bojovníkem za mír. Je sice pravda, že dnes existuje hrstka lidí, kteří se dovolávají Krista, pokládají se za jediné obránce křesťanských pravd a lidských práv a svobod – a přece připravují novou válku. To však nejsou, ani nemohou být křesťané. Ve skutečnosti to jsou nenasytní mamonáři, zakrývající své ziskuchtivé žádosti nábožnými frázemi. Po celá staletí se jim dařilo klamat svět. Ale už naši husitští předkové je statečně odhalovali a potírali, v moderní době jim pak socialismus rozmetal všechna jejich vylhaná práva na ovládáni a vykořisťování pracujících…
Bojovat za mír – jak tomu máme rozumět? Dnes bojujeme za mír hlavně svou prací, tím že budujeme lepší a spravedlivější společnost… dnes už nestačí s mírem jen sympatisovat. Ba, ani pouhá modlitba už nestačí. Kdo to vzal s Pánem Ježíšem vážně a doopravdy, ten nemůže jinak, než státi dnes v prvních liniích světového zápasu o mír a horlivě pracovat pro mír.
Nuže, bratře a sestro, jestliže dnes přispíváš svou denní prací k vyšší životní úrovni našeho lidu… pak jsi jedním z předních bojovníků za mír… pak bojuješ ten dobrý boj víry… Kdo tuto víru má, ten ví, že válkou nelze vyřešit žádný dnešní problém… Tato víra nám zakazuje řídit se heslem dobyvačných válečníků „chceš-li mír, připravuj válku!“, za to nám doporučuje řídit se těmito hesly: „Chceš-li mír, připravuj mír!“ „Buduj svou vlast a posílíš mír!“…
Tak to by snad stačilo. Dalo by se to vzít i dobře, ale právě v těchhle konkrétnostech je to aspoň pro mne důvod k pokání církve. Jméno autora přitom jistě není důležité, protože jde o reprezentativní tisk naší církve té doby (1951). Možná právě v té nenápadnosti, s jakou jsou zapracována hesla do jinak zbožného a i dobrého textu, je to ještě nebezpečnější a zároveň charakterističtější.