Náš výlet začneme na dětském hřišti ve čtvrti Kiriat Hajovel v Západním Jeruzalémě. Uprostřed rozsáhlého pískoviště, obklopeného vzrostlými borovicemi, se tyčí mohutná stavba se třemi skluzavkami, připomínající surrealistickou sochu. „Děti jsou zde středem pozornosti i života,“ upozorňuje mě kamarád Rafael, zatímco pozorujeme menší i větší děti, klouzající se i s rodiči na prolézačce, jíž se zde říká Miflecet (obluda). „Když k nám někdo hledá cestu, ptá se na Obludu, nikoliv na jméno ulice,“ dodává kamarád. „Rodiče zde mají k dětem jiný postoj než v Čechách, často se nechávají strhnout hrou svých dětí a sami se tak na chvíli stávají dětmi. Bohužel, kromě této obludy tu vzniká mnoho nových oblud, které už tak populární nejsou. Strhávají se starší domy a na místo nich se staví výškové domy s patnácti či dvaceti patry.“
„Zedníci jsou asi Palestinci?“ ptám se opatrně. „A stavební inženýři Číňané,“ přitakává kamarád. „Kdyby jednoho dne zahájili všichni Arabové generální stávku, tak se v Izraeli zastaví život. K tomu ale nejspíš nikdy nedojde, protože se nedokáží dohodnout.“
Ze Západního Jeruzaléma se do Východního nejlépe cestuje místní tramvají, jejíž jediná trať křižuje úhlopříčně Jeruzalém z jednoho konce na druhý. Tramvaj má i svou vlastní ochranku – policisty, stojící na zastávkách a dohlížející na bezpečnost. V tramvaji se ovšem na chvíli sejdou všichni obyvatelé Jeruzaléma – Židé i Arabové, sekulární Izraelci, kteří obvykle hledí za jízdy do mobilního telefonu, s těmi náboženskými, kteří ovládají umění číst za jízdy z menších i větších knih.
Ale to již vystupujeme u Damašské brány Starého města, procházíme jím a stoupáme na Olivovou horu. Na jejím vrcholu leží arabská vesnice At Tur, tvořící městskou čtvrť v Jeruzalémě. Vzhled města i atmosféra jsou zde úplně jiné, připomínají spíše pražský Žižkov – úzké a křivolaké uličky na vrcholu hory i v prudkém svahu, domy, postupně dostavované do výšky pěti pater. V dopravě vládne naprostý chaos, však tu nikde není ani jeden semafor. Dnes jsme hosty u Ibrahima, mírového aktivisty, jenž provozuje na Olivové hoře pozoruhodný penzion, zvaný Peace House (Dům míru). Ibrahim rád vaří. „Vítej, jez,“ volá na každého příchozího a podstrojuje mu. „Přidej si, dojez to,“ komentuje každý chod, který podává na stůl. Ibrahimovi bude letos již osmdesát let. V předchozích letech byl aktivním účastníkem mírového hnutí, přičemž jako palestinský aktivista, přátelící se i s některými rabíny, projezdil celý svět. Dnes se jeho aktivity soustředí na ty, kteří přicházejí za ním. V Peace House se setkávají návštěvníci z celého světa – Rusové patřící k místní pravoslavné komunitě, levicoví američtí Židé, němečtí dobrovolníci a občas i skupinka turistů z Čech. „Vítej, jez!“, zní současné Ibrahimovo poselství – a není vůbec špatné.
At Tur stojí na hřebenu Judských hor. Z vesnice se při pohledu na západ nabízí výhled na Kidronské údolí s rozsáhlým hřbitovem, jeruzalémské Staré Město, zdvihající se z druhé strany údolí, a ještě za ním moderní Západní Jeruzalém. Směrem na východ je vidět krajinu Palestinské autonomie, svažující se k Jordánu a Mrtvému moři, poměrně hustě zastavěnou jak arabskými městečky, tak i izraelskými osadami, budovanými na palestinském území. Ty zde ovšem mají podobu vznosných moderních měst. Za dobrého počasí dohlédneme z Jeruzaléma až do Jordánska.
Udeřila pátá hodina, pomalu se stmívá a v naší ulici propuká intifáda. Kluci, kteří se vyhrnuli ze školy, si zahalují obličeje, chápou se kamenů a z kontejnerů s odpadky vytváří barikádu, kterou vzápětí zapalují. Po chvíli přijíždí izraelská policie, na demonstranty nastřílí patrony se slzným plynem, přičemž se tito urychleně stahují. Za hodinku je po všem, z At Turu se opět stává poklidná arabská vesnice, jen kontejnery dýmají až do rána. Zvláštní způsob likvidace odpadu!
Nazítří se vydáváme do Betléma. Dá se tam dojít i pěšky, vždyť je to jen sedm kilometrů. Tentokráte však pojedeme autobusem. Cesta z Jeruzaléma do Betléma připomíná vrš na ryby – tam se jede snadno, zpátky je to díky přísným izraelským kontrolám mnohem náročnější, člověka čeká procházení dlouhými betonovými chodbami, rentgenování zavazadel a kontrola cestovních pasů. Denně tuto cestu absolvují tisíce Palestinců z Betléma, kteří dojíždí do Jeruzaléma za prací.
Teď už jsme však v Betlémě a naše kroky míří na Betlémskou biblickou školu – na internetu si laskavý čtenář o této škole může najít zprávy pod jejím anglickým jménem Bethlehem Bible College. Nás však čeká nejprve připomínka úmrtí „bratra Andrewse“ (vlastním jménem Anne van der Bijl, 11. 5. 1928 – 27. 9. 2022), holandského křesťanského aktivisty a zakladatel organizace Open Doors. Bratr Andrews byl aktivní v mnoha zemích světa, především tam, kde byli křesťané pronásledováni – pašoval Bible do Číny, ale i do komunistického Československa, a také dlouhodobě podporoval Betlémskou biblickou školu. Po vzpomínce a bohoslužbě nás sympatická místní zaměstnankyně Flora Al Qassis provádí prostorami a především programem školy. „Soustředíme se na výuku teologie a další kurzy. Většina studentů, kteří odjeli studovat do zahraničí, se totiž nikdy nevrátí, a tak chceme vzdělávat v Palestině ty, kteří zde zůstanou jako duchovní různých evangelických a evangelikálních církví,“ popisuje situaci školy. „Naše výuka probíhá částečně prezenčně a částečně také online, což v sobě skrývá různé výhody. Jednak to umožňuje provozovat odbočku školy ve velmi náročném místě – v Pásmu Gazy, a za druhé také vyučovat biblistiku v arabštině. V některých tradičně muslimských zemích není totiž snadné konvertovat ke křesťanství a konvertité svou víru raději skrývají. Pokud se chtějí vzdělávat ve znalosti Písma, mohou za sebou zavřít dveře a učit se v soukromí svého pokojíku. Zatímco v Pásmu Gazy máme v každém ročníku jen kolem pěti studentů, online Bibli studuje kolem 170 studentů z celého světa. Učíme ovšem také moderní hebrejštinu – v Betlémě je vysoká nezaměstnanost, a tak jeho obyvatelé vítají možnost získat zaměstnání v Izraeli. Není divu, že dalším oborem, kterému se věnujeme, jsou studia o míru (peacemaking). Věnujeme se mezináboženskému dialogu, což v našem prostředí znamená především dialog křesťanů s muslimy – máme navázané partnerství s právnickou fakultou univerzity v Nablusu.“ Flora nás provádí různými zákoutími školy, včetně malého televizního studia (sloužící oboru Práce s médii) a sociálního oddělení, věnující se pomoci obyvatelům Betléma bez rozdílu náboženského vyznání – i v Betlémě v současnosti již žije většina muslimů. Ale to se již loučíme a procházíme dlouhými betlémskými ulicemi až k separační zdi, pomalované na palestinské straně výraznými sgrafity, některými i světově proslulými, jako jsou malby Banksyho. Náš výlet končí na druhé, izraelské straně zdi – v Ráchelině hrobce. Zde je svět izraelské ortodoxie – zbožných žen, které přijíždí požádat pramatku Ráchel, patronku neplodných žen, o požehnání potomstvem, a jejich neméně zbožných manželů, kteří se zatím modlí obvyklé modlitby v mužské části rozdělené hrobky. Mnohé ženy pláčou. „Ráchel pláče nad svými dětmi a nemůže se utišit, protože jich není“ (Jer 31,15), vzpomínám si na Jeremjášovo proroctví i na jeho reflexi ve vánočním příběhu Matoušova evangelia. Jeremjáš ovšem pokračuje slovy „Je tu naděje!“ A tak přemýšlím o tom, jakou naději můžeme vidět na konci našeho dnešního dlouhého výletu, který začal v Západním Jeruzalémě, pokračoval ve Východním, a nakonec skončil v arabském i židovském Betlémě. „Přemýšlíme o spravedlivé budoucnosti pro všechny obyvatele Palestiny i Izraele,“ píší v úvodní části mírových studií v Betlémské biblické škole. Je Advent, blíží se Vánoce a konec roku. A tak přejme do toho příštího našim blízkým i vzdáleným sousedům, ať se alespoň trochu přiblíží spravedlivý mír ve Svaté zemi i na válkou sužované Ukrajině.