Duší památné této vojny, prvního to velikého očistného vědeckého boje moderních našich dějin, byl mladý bývalý člen nedávno (1773) zrušeného řádu jesuitského, příští patriarcha našeho obrození, Josef Dobrovský.
Hned, když ve svém kritickém časopise podával zprávu o jubilejních slavnostech r. 1779, ještě za censury, psalo nich na veliké zděšení zasvěcenců jako o slavnostech na počest sv. Johánka z Po-muka, nikoli Jana Nepomuckého. Když censura padla, pověděl více proslulý pokrokový čtrnáctideník „Bič na kazatele“, jehož byl Dobrovský spolupracovníkem, konečné pak (1783) vystoupil on sám s průhledným monografem M.(agister) D. skvělou brožurkou, nemilosrdně i svrchovaně pronikavě kritisující parádní projev svatojanského bratrstva, slavnostní kázání v hlavním ústředí úcty, v chrámě na Skalce. V bouři, kterou svým sešitkem vznítil, nepomucká legenda žalostně dokonala. Na obranu (domnělého) svého kolegy proti Dobrovskému uprosila svatovítská kapitula největší naši soudobou autoritu, slavného dějezpytce Gelasia Dobnera (z řádu páristů). Nuže, jeho knížku, jež sebrala skutečně s mistrovským důvtipem vše, co se jen dá povědět na záchranu legendy, pro stanovisko Sandrichovo, znamenitou tuto obranu stařičkého zakladatele moderního našeho kritického dějezpytu, několikastránková odpověď Dobrovského vyvrátila tak dokonale, ba navždy, že době pozdější nezbyly takřka než paběrky, než některé drobnosti a výklad vzniku a dějiny legendy. Od této chvíle pro naši i cizí vědu sv. Jan Nepomucký prostě přestal existovat… Zbývalo učinit krok nejtěžší, učiniti konečný závěr z jasného soudu vědy. To se stalo za naší paměti (1925) zrušením svátku 16. května. Je jistě ke cti našich katolíků, že našli odvahu k činu tak statečnému. V podstatě bylo to jen pohrobní vítězství katolického kněze – Josefa Dobrovského.
(Z knihy F. M. Bartoše Světci a kacíři 294nn)