V současné diskusi o tzv. hrozbě islámu a obhajobě tzv. tradičních hodnot se v různých podobách objevuje předporozumění, které můžeme shrnout větou: Naše civilizace je lepší než islámská. Zároveň s tím se objevuje téma konce civilizace. Muslimové na nás prý útočí jak kdysi barbaři na římskou říši. Slýchávám podobné myšlenky i z úst slavných českých vědců.
Michael Grant byl profesorem klasické literatury na univerzitě v Edinburghu a rektorem chartúmské univerzity. Po celý život se zabýval fenoménem rozpadu římské říše a na toto téma napsal řadu knih. Jeho Pád říše římské, z nějž budu citovat, byl napsán dávno před současnou krizí, v roce 1985, takže autora nemůžeme podezřívat, že by ho při popisu historických událostí nějak ovlivnila současná situace. Samozřejmě, je to literární historik, každý historik vybírá a používá data dle své výchovy a zaměření. Přijímám tedy jeho badatelské závěry jako jeden z příspěvků do diskuse.
Grant ve své knize na mnoha příkladech dokládá, že za rozpadem římské říše stála kromě špatné správy a obrovské korupce také xenofobie, povýšenost i svalování kolektivní viny na jiná etnika. Křesťanství tyto nepěkné vlastnosti příznačné pro římský svět poté, co se stalo státním náboženstvím, bohužel převzalo. Např. biskup Optatus z města Milevis v Alžírsku prohlašoval, že naprosto nepadá v úvahu, aby se mezi barbary ujala kterákoli z křesťanských ctností. Synesios Kyrenský projevoval silný odpor ke germánským osadníkům a odsuzoval politiku, jež jim přidělovala půdu. Žádal, aby byli vyhnáni ze země, nebo, pokud by zůstali, byli drženi v podřízeném stavu (str. 108).
Prudentius zase hlásal, že občané impéria jsou si rovni a svázáni společným jménem. Nicméně ve svých básních se vyjadřuje s naprostou nechutí k barbarům: „jak hluchoněmý blb od vznešeného světce, se liší Řím, jenž nad venkovem ční, jímž vládne dosud jen pohanské barbarství“ (tamt.).
Grant konstatuje, že pavlovský univerzalismus byl mezi křesťany vytlačen tradiční římskou nechutí k cizincům. Takové pocity vyjadřuje i sv. Ambrož, když označuje Góty za zuřivé ničitele (str. 109). Křesťané se postupně zasloužili o to, aby stát vyvíjel tlak na všechny, kdo ještě nepřijali křesťanství. Tím se ovšem myslelo tzv. oficiální církevní učení. V praxi to mohlo znamenat ty, kdo nepřijali ortodoxní doktrínu, např. ariány, což byla většina z těch, kdo byli označováni za barbary. Pohané tedy často znamenají ariáni, nikoli pohané ve smyslu nekřesťané. A protože ariánství se s ortodoxií téměř ve všem shodovalo, bývaly boje mezi těmito křesťanskými frakcemi o to zuřivější. Ochota k užívání násilných metod měla svůj původ ve výkladu jediné věty z Lukášova evangelia: Vyjdi na cesty a k ohradám a přinuť je ať přijdou, aby se můj dům naplnil. (Lk 14,23) Rozšířené bylo mínění, že arianismus předem vylučuje jakékoli přátelství mezi Germány a katolickými Římany. Ariáni byli jakožto heretici tak jako tak odsouzeni k věčnému zatracení (str. 113).
Nejvýznamnější myslitel pozdně římského období byl ovšem Augustinus, dodnes velmi čtený autor. Došel k názoru, že ke změně smýšlení je třeba odpůrce Kristovy donutit (stejně tak je třeba přimět k návratu do stáda odpadlíky), protože Kristus – podobně jako generál, jenž rozpozná dezertéry dle vypáleného cejchu na paži, – je oprávněn povolat do svého vojska ty, kteří se mu svévolně vymkli.
Významným předělem evropské civilizace bylo prohlášení římského biskupa Lva I. ze čtyřicátých let pátého století, že „Pravda je jen jedna a jakákoli rozmanitost v jejím pojetí je nepřípustná.“ (str. 132) Pohanský myslitel, historik Zosimos (napsal na začátku 6. stol. Nové dějiny) pokládal násilnou christianizaci v období vlády Theodosia I. za bezprostřední příčinu pádu západořímské říše (str. 133). Grant podotýká: „Je ironií osudu, že katastrofální důsledky nuceného pokřesťanštění byly pravým opakem původního záměru Konstantina Velikého, neboť namísto sjednocení občanů způsobily mezi nimi hluboký rozkol. … Původci myšlenky, že lze někomu násilím vnutit náboženské přesvědčení, která byla dosavadnímu řeckořímskému světu cizí, na sebe vzali těžkou odpovědnost za náboženské perzekuce, jež provázely celý středověk a přetrvaly až do novověku.“ (tamt)
Nedávno jsem viděl americký velkofilm Americký sniper (2014, Clint Eastwood), kde udatný americký křesťanský voják (několikrát se v jeho rukou objeví bible) bojuje v Iráku proti muslimům. Slovo muslim ve filmu ani jednou nezazní, spíše se objevuje slovo barbar. Nejpříznačnější věta filmu v tomto smyslu zní: „Chci, abyste v těch barbarech vzbudil strach z Boha…“ Občas narazím v diskusi na výrok, že jsme dál než ve středověku a že křesťanství na rozdíl od islámu není ideologie. Domnívám se, že i tento názor je velmi nebezpečnou ideologií.
Michael Grant, Pád říše římské, BB/art 2010