Bylo to v létě roku 1952, kdy probíhala čtrnáctidenní evangelická lesní brigáda v Jeseníkách ve vesnici Jozefová, jejíž němečtí obyvatelé byli po válce odsunuti. Jozefová ležela v kopcích nad polesím Františkov nedaleko městečka Branná severně od Hanušovic. Brigádu vedla profesorka Božena Komárková z Brna, která měla pobožnosti a programy, také vařila a ráda štípala špalky dřeva. Bydleli jsme v prázdných chalupách a pracovali jsme v lese, na opravě cest a na loukách pod vedením hajného Miloše Jeřábka. Bylo nás asi patnáct až dvacet, dívky a kluci, také Jan Tříska, kterému bylo tehdy necelých šestnáct let. Spolu s ostatními se zúčastňoval biblických úvah a jiných výkladů profesorky Komárkové. Na evangelických brigádách šlo o práci pro naše pohraničí, bylo tam přátelské společenství a bylo tam vzdělávání a rozhovor.
Jan Tříska spolu se starší sestrou Lidkou se účastnili v evangelickém sboru v Praze Střešovicích, kam je vedla maminka. Tam byli pokřtěni, Lidka ve svých pěti letech a Jan ve svých dvou letech, a tam byli konfirmováni farářem Dr. Bohušem Hrejsou. Zřejmě ve sboru se Jan Tříska dověděl o brigádě a rozhodl se jí zúčastnit.
Měli jsme Jana Třísku nadále na mysli v dalších dobách a velmi rádi jsme byli svědky jeho hereckého projevu v šedesátých letech v Divadle za branou v Jungmannově ulici, které vedl režisér Otomar Krejča. Vystupoval tam spolu s Marií Tomášovou ve hře o velké lásce a hra měla název Kočka na kolejích. I později bylo jméno Jana Třísky pro nás významné: v sedmdesátých letech po jeho odchodu s rodinou do Ameriky a dále v osmdesátých letech jsme rádi slyšeli jakékoli zprávy o něm. A zase jsme ho sledovali v posledních letech, když se vracel domů a hrál své role, třeba v inscenaci Máchova Máje anebo ve filmu Obecná škola.
Jeho herecký projev působí nejen jako velmi pečlivě nastudovaný, ale ještě více nějak osobně prolnutý vnitřním nasazením a tím, jak do role vkládá hodně ze sebe samotného a ze svých zkušeností, jak mluví a jak vše vyjadřuje výrazy tváře a svými pohyby. Je zřejmé, jak je v tom všem svědomitý a odpovědný, poctivý a skromný, a třeba se můžeme dohadovat, že v tom všem jsou patrny evangelické zdroje, které měl z dětství a mládí a které třeba pocházely také z výkladů profesorky Komárkové na brigádě. Příkladná je u něho i ta osobní kázeň a velmi působivé je jejich trvalé a jednolité manželství s Karlou rozenou Chadimovou. Narodily se jim dcery Jana a Karla.
Jeho vztah ke Karlovu mostu v Praze s pohledem na Hradčany a Vltavu lze chápat jako projev jeho hlubokého a niterného vědomí toho, kde je jeho původní domov. Jeho pobyt v emigraci v Americe zřejmě nebyl provázen skličujícím steskem, nýbrž byl naplněn tvůrčí odvahou působit v cizině v divadle a filmu. Také je příkladný jeho respekt k české řeči, jeho slovní projev a jeho recitační přednes třeba právě Shakespearových sonetů.
Jana Třísky jsme si vážili pro jeho opravdovost, spontaneitu a přirozenost, vděčně na něho vzpomínáme a rádi jej uvidíme v divadelních a filmových dokumentech. Myslíme na jeho paní, obě dcery a na jeho sestru a všechny blízké.
(pozn. red. – text dorazil těsně po uzávěrce čísla 10/17)