V letošním roce vyšla knížka: Hledání českobratrského výtvarnictví s podtitulem: Funkce a význam výtvarného umění v bohoslužebných interiérech Českobratrské církve evangelické od roku 1945, kterou vydalo Centrum pro studium demokracie a kultury (Brno 2018). Jedná se o doplněnou diplomovou práci, kterou na FF MU v Brně pod vedením Aleše Filipa zpracoval kunsthistorik Tomáš Mazáč, známý v církvi spíše pod jménem Kurt. Sám autor upozorňuje hned v počátku na úskalí zúžení tématu pouze na šest kostelních interiérů (Sněžné – Daniel Balabán, Praha-Uhříněvěs – Marie Jiříčková, Miroslav – Jiří Zejfart, Prostějov – Barbora Veselá, Jindřichův Hradec – Zbyněk Honzal a Praha-Vinohrady – Miroslav Rada) a na možnost opominutí dalších podstatných autorů. Po tomto vymezení se však zhošťuje úkolu neobyčejně pečlivě a poctivě. Klade si opravdu těžké otázky, ale důsledně je dovádí až do konce. Ačkoli v textu nečekaně odvážně a strmě odbíhá od tématu vloženými exkurzy, a to i do jiných oborů (teologie, filozofie), daří se mu vždy se k základní linii vrátit a udržet text v celku. Námětem je umění velice mladé (dle názvu od roku 1945), autor je však dokladem toho, že při poctivém hledání nelze zůstat pouze v přítomnosti. Pro některé odpovědi je třeba ponořit se do historie. Na základě závěrů významných historiků umění (Milena Bartlová), ale i vlastní logickou úvahou dochází pak mnohdy k pozoruhodným závěrům.
Jeho katolické kořeny mu umožňují pohled na evangelické umění bez zděděných stereotypů, zažitých názorů a fixovaných omylů, přitom však přistupuje k tématu s velikou pokorou a vědomím vlastní neznalosti, která ho nutí jít ve studiu možná i dál a hlouběji, než by měl potřebu běžný rodilý evangelík. Nastavuje nám zrcadlo, což může být pro nás až trpkým probuzením, a oprávněně se ptá, zda se naše děděné stereotypy nestávají až karikaturou, v případě, že nejsou aktuálně promýšleny. Člověk odchází jako po dobrém kázání, probuzen, přinucen začít myslet o věcech, které již léta „neřeší“. My, kteří katolíkům vyčítáme zkostnatělost a strnulé děděné šablony, jsme si možná nevšimli, že se role obrátily? ČCE z toho vychází obohacena. Nelze upřít autorovi odvahu otevřít některá kontroverzní témata ČCE, vstupuje sem ale s láskou. Františka Jirousová píše v Českém bratru nazvaném „Katolíci o nás“ (7 + 8/2017, str. 17.) k ekumeně následující: „…ta cesta musí být pomalá a taková, aby dialog a společná činnost prohlubovaly, nikoli rozmělňovaly to, v co věříme… Hledání nějaké neutrální nauky, která by rozdíly zahladila, není cestou… Ve skutečném dialogu se totiž stává, že se pojmy prohlubují právě tím, když pochopíme do hloubky stanovisko druhého – což znamená prožít situaci jeho smysly a jeho pojmy…“ V duchu Jirousové činí Kurt v ekumeně podstatný krok vpřed.
Autor je příliš shovívavý, aby napsal, že řada výtvarných pokusů v evangelických prostorách je těžkopádných, nezřídka zcela podřízených dobovému, často venkovskému vkusu a svůj jepičí život většinou končí při příští výmalbě kostela (např. Horní Krupá před současnou úpravou). Zdůrazňuje velikou autonomii sborů, která umožňuje občas vznik mimořádného díla mimo oficiální proud církve. Dlužno ale podotknout, že tatáž autonomie mnohdy z neznalosti či ledabylosti přináší i zánik hodnot, v běžném civilizovaném světě již nevyhazovaných, ale shromažďovaných v příslušném muzeu.
Při jeho četných přesazích do jiných oborů je možno v knize postrádat záběr do oboru památkové péče, která při úpravě interiérů památkově chráněných kostelů hraje v 2. polovině 20. století ne nevýznamnou roli. Prostudování spisového archivu památkového ústavu by přineslo knize ještě barvitější pohled. Autor by si pak například ušetřil složité hledání odpovědi na otázku, proč byl, ve své volné tvorbě syrový až provokativní Balabán, ve Sněžném tak umírněný, že autor sám píše (str. 26): „…sněženský interiér Daniela Balabána si s dějinami dobře rozumí…“ Řešení interiéru tamní toleranční modlitebny je výsledkem nelehké, nicméně plodné diskuze umělce s památkářem – historikem, který se ve chvíli konzultace návrhu snaží být mluvčím staré stavby, do níž nový autor vstupuje. Přesto je v knize patrný možná bezděký přirozeně „památkářský“ pohled autora, který si vždy, ač se to po něm výslovně nepožadovalo, klade otázku, jak nový výtvarný počin zasáhl do původního díla, zda s ním není v rozporu. Pozoruhodná je úvaha o výtvarnu prázdna (Nosislavský interiér připomínající čisté středověké cisterciácké chrámy) a zjištění, že některé „důsledně vyprázdněné“ evangelické prostory by „náročné výtvarné prvky“ prostě neunesly (str. 33). Byli jsme odhaleni?
Neškodil by obezřetnější přístup autora, občas nekriticky přejímajícího názory např. kunsthistoričky Blanky Altové (str. 71), že namísto katolického mystického přítmí je pro evangelíky typický prostor naplněný světlem. Altová měla pravděpodobně na mysli funkcionalistické evangelické kostely, případně některé stavby z 2. poloviny 19. století, nikoliv toleranční modlitebny s nízkým stropem a malými okénky, kde byla mnohdy zavedena elektřina až v polovině 20. století (Horní Vilémovice). Toleranční evangelíci reformovaného vyznání na rozdíl od luteránů navíc odmítali i svíce na stole Páně. Tajná shromáždění před Tolerančním patentem probíhala mnohde ve sklepích (Vanovice apod.) se svíčkou pro předčítajícího z Bible, zpívalo se často podle předzpěváka, který uměl písně zpaměti. Lze tedy říci, že evangelické služby Boží naopak mohou probíhat v nouzovém případě téměř bez světla. Od funkcionalismu je navíc velmi prosvětlená i většina kostelů katolických.
Dále by bylo žádoucí hlouběji promyslet další zajímavý citovaný výrok Blanky Altové o „nesakrálních“ evangelických kostelích, že „…Posvátno do nich vstupuje a odchází spolu s lidmi…“ (str. 72). Bez jasnějšího zdůvodnění by to pak mohlo platit o jakékoli budově, kam lidé vstupují. Navíc radikální názor, že bohoslužebný prostor ČCE nepředstavuje mezi místy na zemi nějaké výjimečně vhodné místo pro modlitbu, je poněkud v kolizi s označením prvních tolerančních modliteben „dům modlitby“ (německy „Bethaus“), v Hrubé Lhotě zdůrazněným i biblickým veršem s letopočtem 1783 na stropě (Mt 21,13).
Pozoruhodný je oddíl rozebírající, jak umělci výtvarně tvoří se samotnými nápisy biblických textů (Telecí – Jiří Zejfart). K obdobnému názoru, že „probít“ se biblickým textem těžce čitelným může znamenat jeho hlubší pochopení (str. 35), dospívám při exkurzích po tolerančních modlitebnách, když účastníky vedu k čtení švabachem psaných nápisů na zdech či tabulích. Slovo těžce vydobyté oslovuje.
V poslední části se autor snaží popasovat s úkolem téměř neřešitelným – se stále ještě diskutovaným dílem M. Rady na Vinohradech. Uvažuje o opanování prostoru až ohrožení slova v jeho výsadním postavení (str. 108). Píše: „…zatímco kázání plynou v čase jedno za druhým a vždy nově promlouvají do aktuální situace, obraz zůstává stále týž, a může tak evangelickému oku uzavřít své sdělení do ztuhlé, neměnné formy…“ (str. 115) Autor by tak upřel umění – a to i výtvarnému – jeho základní schopnost: přesahovat svého tvůrce a oslovovat znovu a nově.
Kvalitu publikace zvyšují fotografie evangelického fotografa Benjamína Skály, který svou pozoruhodnou schopnost dokumentovat život církve rozšiřuje v posledních letech i o výstižné fotografie exteriérů i interiérů evangelických kostelů. Název Hledání – pro kunsthistorickou studii ne tak obvyklý – je zde plně na místě. Téměř celou knihu prostupuje radost z hledání odpovědí. Čím složitější otázka, tím lépe. Dlužno konstatovat, že ČCE je obohacena novým autorem – historikem umění – a že se dají spočítat na prstech jedné ruky! Tomáš Mazáč končí šalamounsky – hozenou rukavicí, zda se najde na řešené otázky lepší odpověď… Nelze se netěšit na zpracování výtvarníků dalších.
(3. 6. 2018 Husovický dvorek)