Těžký osud svatého Michaela na Starém Městě
Uprostřed Prahy, pár kroků od staroměstského orloje, se nachází kostel, kterého si jen málokterý návštěvník města všimne – kostel sv. Michaela Archanděla. Dějí se však kolem něj už delší dobu neuvěřitelné věci. Navzdory dlouhodobým protestům odborníků, studentů a široké veřejnosti byl kostel minulý rok prodán dosavadnímu nájemci. Ten jej smutně proslavil nevkusnou show „The St. Michael Mystery“ a zmrzačil architekturu památkově chráněného objektu.
Abychom docenili význam kostela sv. Michaela, je třeba zabrousit do jeho historie. Lze ji shrnout do tří etap. Ve středověku byl Svatý Michael jedním z největších staroměstských kostelů. Patronátní právo k němu drželi čeští králové. Ve 14. století byla zbořena románská bazilika a na jejích základech bylo vystavěno gotické síňové trojlodí. Důležitou úlohu sehrál chrám v době husitské revoluce. Asi od roku 1402 kázal v kostele Mistr Jan Hus a na přilehlé faře se odehrávaly disputace univerzitních mistrů. Zdejší kněží odmítli vyhlásit klatbu nad Janem Husem a od roku 1414 podávali Svátost oltářní pod obojí způsobou. Po bitvě na Bílé hoře vzniká ve Svatém Michaeli klášter servitů, který se stal významným duchovním, intelektuálním a kulturním centrem. Někdy po polovině 18. století sice dostal chrám barokní tvář, ale již roku 1786 byl klášter v rámci josefínských reforem zrušen a z kostela se stalo skladiště, později manufaktura a za komunistického režimu sklad „drobného zboží“.
Po revoluci se kostel sv. Michaela nacházel v majetku Státní knihovny (dnešní Národní knihovna ČR). Ta ho po jistých peripetiích (nezdařená dražba) pronajala do roku 2029 společnosti Kontakt Moravia, a. s., která záhy převedla všechna práva na dceřinou společnost Michal Praha, s. r. o. Následovala „rekonstrukce objektu“, během níž byly poškozeny původní konstrukce, zbořena barokní klenba, znehodnocena krypta, prostor lodi byl přepatrován těžko odstranitelnou konstrukcí, nepietně se naložilo s nalezenými kosterními pozůstatky – abychom jmenovali jen ta nejhrubší provinění.
Po přestavbě se v kostele konala již zmíněná atrakce St. Michal Mystery ve stylu domů hrůzy, která však ztroskotala na nezájmu zahraničních turistů. Nakonec se z chrámu Páně stal noční klub, jehož provoz vzbuzoval na všech stranách nesouhlasné reakce.
V červenci roku 2005 se ale událo další nemilé překvapení. Tato kulturní památka byla prohlášena za nepotřebný nemovitý majetek státu a Národní knihovna ji prodala dosavadnímu nájemci za 46 milionů. To je podle znaleckého posudku zhruba 27 % skutečné hodnoty…
Jako reakce na tyto události vznikly v rámci iniciativy studentů Karlovy univerzity s podporou profesorů dějin umění Mojmíra Horyny a Ivo Kořána dvě petice. První je proti prodeji kostela, druhá vyzývá zákonodárce, aby připravili a přijali zákon zajišťující „ochranu a neporušitelnost pietních míst – krypt, hrobů a pohřebišť v sakrálních památkách“ a zákon stanovující při prodeji, pronájmu a při užívání sakrálních památek využití „v souladu s jejich původní duchovní podstatou“. Obě petice zatím podepsalo necelých 3000 občanů.
Od 30. května 2006 se také pravidelně konají protestní akce, jejichž cílem je opakovaně připomínat zodpovědným činitelům a české veřejnosti, že ty neuvěřitelné věci, které se dějí kolem kostela sv. Michaela, nejsou zdaleka v pořádku. Více na www.svatymichael.cz.
Filip Srovnal
student Dějin křesťanského umění na KTF UK
Zúčastnila jsem se poprvé 9. listopadu 2006, ale skupina, která není spokojena s prodejem kostela a dává to nahlas najevo, pořádala pochod od kostela na ministerstvo kultury na Maltézském náměstí už popáté. Spíš jako happening než nátlakovou akci, protože věc se z pohledu „rozumných“ lidí už těžko dá zachránit. Na demonstrace, na které přijde dvacet lidí a „rozumní lidé“ se na ně dívají s pousmáním, jsem už skoro odbornice, ale při žádné jsem ještě nezažila tolik vroucnosti. Většina demonstrantů byli studenti dějin umění. Měli s sebou učitele: slavného odborníka na baroko profesora Preisse, který je skoro slepý. Pak tam bylo ještě několik málo velmi starých lidí. Ze střední generace nikdo; vlastně já. Transparentům a letákům o historii prodeje kostela (měli jsme je v češtině a angličtině) věnovali pozornost hlavně turisti. Ke vchodu na ministerstvo za námi přišla tisková mluvčí (prý je to úspěch) a říkala, že nic nemůže a nic neví, vlastně docela přátelsky. Odpověď, kterou v říjnu aktivistům na jejich několikerá podání poslal úředník, který se jmenuje Kupka, je hanebná. Zopakoval několik vět z jejich textů, tváře se, že odpovídá. Když se to předčítalo, třeba jak on lidem, kteří všechny poznatky o historii té památky už mnohokrát a pečlivě a profesionálně formulovali, „odpovídá“ tím, že sděluje, že v kostele byl sklad, vybuchovali jsme smíchy. Dvě studentky ze souboru, který se jmenuje myslím Chorea Benedicta, zazpívaly několik středověkých dvojhlasů. Působily nadzemsky; ale byly vlastně realističtější než ta úřednická řeč neřeč (protože nechce nic říct), která je odtržená od reality zcela.
Od té doby se něco změnilo. Ministr Štěpánek přijal delegaci studentů a projevil vstřícný postoj. Je naděje, že ministerstvo sežene pro současného majitele kostela jiný objekt. Předvánoční setkání jsme tedy absolvovali jen před kostelem, bez protestního „tažení“ k ministerstvu, a čeká se teď, co bude dál.
Monika Žárská