Dnes (14. května) je významné výročí. Bylo by snadné ho zamlčet a mluvit o počasí nebo kolik stojí chléb, ale je nutné se k němu vyjádřit.
Před 76 lety došlo k události, která otřásla Blízkým východem a ovlivnila zbytek světa.
V listopadu 1947 Spojené národy odhlasovaly plán na vydělení malého území mezi Středozemním mořem a řekou Jordánem. 14. května 1948 byl plán uskutečněn. Pro Židy to byl den oslav. Pro mnoho arabských obyvatel tohoto kousku země nastal čas útěku z jejich domovů. Pro Palestince je den po Dni nezávislosti Izraele znám jako Nakba, katastrofa. A dnes tato katastrofa pohltila jakýkoli náznak oslav. Není nutné vyprávět o hrůzách, které se na tomto místě nyní odehrávají. Den před výročím Nakby si Izraelci připomínají památku těch, kteří přišli o život ve zdánlivě nekonečném cyklu násilí. V neděli večer se konala společná izraelsko-palestinská vzpomínková ceremonie organizovaná skupinou nazvanou Bojovníci za mír. Program byl sestaven z poezie a písní v podání Izraelců a Palestinců. Zpěv a recitace byly proloženy trýznivými osobními výpovědmi o zármutku a ztrátách. Závěrem vystoupil Jeruzalémský pěvecký sbor mladých Izraelců a Palestinců ze Západního a Východního Jeruzaléma. Ačkoli zaznělo mnoho slov o míru, smutku a bolesti, zdá se, že zážitek ze společného zpěvu palestinských a izraelských dětí vzbuzuje naději. A ta je pozadím tragédie a zoufalství. Refrén jejich písně zněl: „Až skončí den, co po něm zůstane? Pouze vy a já tvoříme naši budoucnost. Žijeme ve válce a cítíme bolest jeden druhého. Víme, že musíme najít jinou cestu.“
Kéž jsou hlasy dětí vyslyšeny a jejich budoucnost přináší naději.
Rabín Peter Tobias z glasgowské reformní synagogy pronesl toto ranní slovo v rozhlase BBC Scotland 14. května 2024. Převedla Daniela Bísková