Řeč k 30. výročí úmrtí MUDr. Františka Kriegla
Kdybychom se tu sešli o něco dřív, 16. října, bylo by to bývalo na den přesně 40 let, co ve Sněmovně lidu ČSSR zazněla tato slova:
„Kdo souhlasí, aby poslanecké funkce byl zproštěn poslanec MUDr. František Kriegel, CSc., nechť zvedne ruku! Děkuji. Kdo je proti? Nikdo. Zdržel se někdo hlasování? Nikdo, návrh byl přijat jednomyslně.“
František Kriegel se spolu se šesti dalšími statečnými provinil tím, že „vystupovali v různých orgánech Federálního shromáždění způsobem, který jasně ukazoval, že nerespektují závěry ústředního výboru Komunistické strany Československa (…) Uvedení poslanci odmítají politickou linii Komunistické strany Československa a neuznávají její vedoucí úlohu.“
Odmítl jsem nedávno odpovědět na anketní otázku, zda jsem hrdý na své češství. Nemám rád samo slovo „hrdost“ a ve spojení s jakoukoli národností mi zní zvlášť podezřele. A navíc, jak mohu být hrdým Čechem, když např. při ostudném hlasování ve Sněmovně lidu 16. října 1969 ani jedna ruka nezůstala dole? Přitom František Kriegel necelých čtrnáct měsíců předtím návodně předvedl, že je možné vzepřít se nátlaku, nezvednout ruku, nepodepsat, co bylo napsáno – jak to sám vystihl – „hlavněmi děl a samopalů“. Za svou statečnost byl statečný Čechoslovák Kriegel od zbabělých Čechů a Češek (Slováky a Slovenky v této věci přenechávám jejich slovenskému ohodnocení) vyobcován ze sboru zástupců lidu.
Dodnes si my, národ český, s Krieglem moc nevíme rady. Stačí si přečíst aktuální blogovou korespondenci o Františku Krieglovi. I ty nevulgární a neantisemitské příspěvky mu začasté vyčítají, že byl většinu svého života komunista a v roce 1948 se dokonce jako zástupce velitele Lidových milicí podílel na hladkém průběhu komunistického puče.
To je pravda a není k ničemu dobré tuto etapu Krieglova života opomíjet. Byl spolu s mnohými přesvědčen, že komunismus je lékem na neduhy světa, a válečné zkušenosti ho v tomto přesvědčení utvrdily. Věrnost komunismu, když už leckteří prozíraví duchové nahlédli jeho odvrácenou, zločinnou tvář, je Krieglovým omylem.
Lze v dějinách nalézt příklady jiných vzácných jedinců, kteří předvedli, že i z krutých omylů vede cesta ven – pokud se člověk mýlil nezištně a nenechal se koupit. František Kriegel nebyl ve svých omylech nikomu poplatný. Pro komunistické ideály se angažoval nezištně, své svědomí nezaprodal, a když zjistil, že pravda je jinde, miloval pravdu, mluvil pravdu, držel pravdu, bránil pravdu až do smrti podobně jako již zde vzpomenutý velký Čech z 15. století, a to až do smrti bez pohřbu.
Jedna řádová sestra, karmelitánka, která si po vyváznutí z nacistického koncentráku odseděla v komunistickém kriminále sedm let, vydala toto svědectví: „František Kriegel klečel přede mnou na kolenou a omlouval se. To byla metanoia, a já takové chování neumím odmítnout a tu lítost neuznat. Nemůžu se tvářit jako že nic, když někdo něčeho velice lituje. Kriegel bydlel na Vinohradech kousek od nás a ošetřoval moji maminku – ale jak ji ošetřoval! Zavolala jsem mu třeba ve tři hodiny ráno, že má maminka srdeční záchvat, a on u nás za chvíli zvonil, pyžamo pod kabátem. Tak co bych to byla za člověka, kdybych se na něj dívala spatra?“
Tolik svědectví jedné ženy, kterou nejmenuji, protože nechci jmenovat v tomto proslovu kohokoli jiného než Františka Kriegla a jeho ženu Rivu. Nechci na tomto místě přednášet jejich životopisy, jsou pohnuté, až neuvěřitelné, jako dějiny 20. století vůbec.
Zůstanu v poloze svého osobního vyznání:
Abych se nemusel za své češství stydět, k tomu mne vede existence velkých Čechů a Češek, spravedlivých mezi národy, v neposlední řadě Františka Kriegla a jeho ženy Rivy. Co na tom, že Kriegel byl Žid z Haliče, jak ho v roce 1968 výstižně označil jeden sovětský papaláš. Kriegel si národ český adoptoval, i češtinu si dokonale adoptoval, a své sekretářce opravoval pravopisné chybičky. Tento světoobčan nikdy nelitoval, že se stal Čechoslovákem, pro nás pracoval, za nás bojoval u Madridu a v Barmě, za nás nasazoval život v Moskvě, za nás bojovala Riva v protinacistickém odboji, za nás šla do koncentráku. Stáli jsme jim za to, my Češi, a proto si i my smíme svého češství vážit.
Před osmi lety jsem měl tu čest pronést v zdejším krematoriu řeč při rozloučení s Rivou Krieglovou. Začal jsem tehdy citátem z jedné židovské pověsti: „Stojí psáno: ‚slunce svítí, slunce zapadá‘. – Tím je řečeno: ještě dříve, než zajde slunce jednoho spravedlivého, dá Bůh vzejít slunci jiného spravedlivého. Ještě než zanikla sláva Sáry, zazářil lesk Rivky.“ Skončil jsem slovy, kterými skončím i dnes: František Kriegel by i dnes kolem sebe dál šířil nakažlivý optimismus, zákaz strachu a rezignace. Přece štafeta spravedlivých v dějinách jde dál, nekončí, vždycky se rodí něco nového a nadějného: Než zajde slunce jednoho spravedlivého, dá Bůh vzejít slunci jiného spravedlivého.
Urnový háj v Praze-Motole 3. 12. 2009.