Vynořující se luteráni

Číslo

„Luteránství představuje podivuhodně skrytý, zapomenutý, opomíjený proud českých duchovních a kulturních dějin … české luteránství je jako ponorná řeka, jež je někdy vystavena slunečním paprskům, jindy proudí v hlubinách země, jakoby neviditelná. Přesto je ale nedílnou součástí celého českého duchovního ekosystému, bez jejíhož (většinou) blahodárného působení by hrozil kolaps.“ Nevím, zda metafora ponorné řeky, jak ji použil Petr Hlaváček, úplně přesně vystihuje roli luterství v českých dějinách, ale kniha, na jejímž počátku se uvedená slova dočteme, je pozoruhodná a chtěl bych ji čtenářům velmi doporučit.

Zdá se, vrátíme-li se k výše uvedené metafoře, že v současnosti řeka českého luterství vyvěrá ze skrytu na povrch. Lutherova společnost (www.luther.cz) v minulých letech vydala celou řadu publikací, zprostředkujících dnešním zájemcům Lutherova díla ve starých českých překladech, jeho práce v soudobé češtině i studie představující luterský pohled na některé jevy historické i současné.

V závěru loňského roku vydala Lutherova společnost v pěkném provedení pozoruhodnou knihu „Luteráni v českých zemích v proměnách staletí“, z níž uvedený citát pochází. Jde o sborník pěti studií od poměrně mladých autorů. Zejména první dvě části knihy velmi dobře doplňují nedávnou úspěšnou výstavu „Umění české reformace“.

Úvodní studie „Luteránství jako skrytý fenomén českých duchovních a kulturních dějin“ od Petra Hlaváčka je sice nejkratší, ale plná faktů týkajících se fenoménu luterské kultury v českém kontextu v její „zlaté době“, tj. v 16. století. Sleduje ohlasy wittenberské reformace v Čechách, vztah šlechtického rodu Šliků k Lutherovi, vznik farních obcí v západních a severozápadních Čechách a vztah luterství k tzv. novoutrakvismu, resp. ukazuje na skutečnost „federace tří typů podobojích“ v Českém království. Pod pojmem „luteránská kultura“ mapuje reformační vzdělanost luterského ražení (školy), vazby na zahraniční učenecké kruhy, překlady Lutherových prací, beletrii a poezii, hudbu a liturgii, výtvarné umění a architekturu.

Autorem obsáhlé druhé studie „Luteráni v našich zemích do Bílé hory“ je Jiří Just. Provádí nás „porevolučním“ husitstvím, charakterizovaným kompaktátním utrakvismem a Jednotou bratrskou, úsilím Martina Luthera o reformu církve a pozorností, kterou jeho myšlenky v Čechách vzbudily po lipské disputaci (1519). Následuje podrobný popis recepce myšlenek luterské reformace v českém prostředí. Zde se studie Justova částečně překrývá s Hlaváčkovou, což však není na škodu, neboť podrobněji rozvíjí to, co Hlaváček stručně naznačil. Velmi zajímavou částí této studie je problematika začleňování luterských sborů do církve podobojí (pokusy o samostatnou církevní organizaci), snahy o legalizaci Augustany a jejich vliv na vznik České konfese. Kromě Čech se autor zabývá i odlišným vývojem na Moravě a ve Slezsku. Podle Justa luterství v našich zemích neznamenalo radikální rozluku se starší českou reformační tradicí, a zejména je třeba odmítnout nepodložené, ale stále opakované tvrzení, že bylo oporou germanizace v českých zemích.

Třetí obsáhlou studii „Luteráni v českých zemích v období protireformace a náboženské tolerance (1620–1861)“ napsal Zdeněk R. Nešpor. Autor zde v podstatě shrnuje a opakuje své názory na uvedené období, které již v minulosti porůznu publikoval.

Další dějinnou etapou nás provádí Ondřej Matějka prací „Čeští luteráni 1861–1918: od emancipace k unii.“ Svěže napsaná studie se zaměřuje na komplikovanou situaci, v níž se luteráni v uvedeném období nacházeli, z různých hledisek. Dotýká se vztahu k většinové církvi katolické, situace „menšiny v menšině“ (luteráni – reformovaní), pokusu o formování české luterské identity v době konfesionalizace, věroučných sporů konfesionalistů proti racionalistům (liberálům), národnostního napětí Češi – Němci a jde až k sjednocovacím snahám českých evangelíků a ke vzniku Českobratrské církve evangelické.

Poslední příspěvek autorsky označený Zdeněk R. Nešpor a spol. nese název „Dědictví luterské reformace v Čechách a na Moravě po roce 1918 (předběžný nástin problematiky)“. První část je věnována období tzv. „První republiky“, reflektuje vznik samostatné Československé republiky, přestupové hnutí, vazbu evangelíků na Masarykovu koncepci smyslu českých dějin, zmiňuje některé opětovné snahy o sjednocení evangelíků v ČSR, zaměřené i na tzv. malé církve. Další části jsou věnovány evangelíkům v čase dvou diktatur a perspektivě luterské zbožnosti. Přínosem práce je, že se zabývá i Německou evangelickou církví, jejím vztahem k Mnichovu a poválečnou likvidací, a Slezskou evangelickou církví.

V závěru bych si dovolil ještě jednou citovat Petra Hlaváčka, který říká: „Obnovované české luteránství je v neposlední řadě pokusem o novou definici katolicity Kristovy církve, a tím i podanou rukou k poctivému dialogu s reformovanou i římskou tradicí, výzvou k nové reflexi evangelijního poselství na počátku 21. století.“ Kniha je nepochybně důstojným příspěvkem k deklarovanému cíli. Je ovšem otázkou, zda na reformované straně dojde také k tomu, že se vynoří nějaký skrytý proud, který by vynesl na světlo dnes již většinou zapomenuté přínosy reformované tradice. Rozpačitost připomínky odkazu J. Kalvína v loňském roce toho moc neslibuje.

Jiří Just, Zdeněk R. Nešpor, Ondřej Matějka et al.: Luteráni v českých zemích v proměnách staletí. Lutherova společnost, Praha 2009, 1. vydání, 396 s.