Někdo se toho musí odvážit, píše Timothy Snyder v osmé kapitole knihy Tyranie, 20 lekcí z 20. století. Pro zachování dobra a odvrácení zla většinou nestačí jen volat: „Chci mír! Nechci válku!“ nebo vyvěsit z balkónu bílou plachtu. Toho, kdo páchá zlo, tohle nezastaví. A tomu, na němž je pácháno, to nepomůže. Je třeba vykročit z řady, což bývá většinou dost nepohodlné, někdy i nebezpečné, a člověk se může stát terčem všelijakých útoků. Hrdinský čin totiž bývá nezřídka po zásluze potrestán.
Příklady si můžeme vzít z nedávné minulosti. Lidé, kteří se odvážili vystoupit proti sovětské okupaci Československa v roce 1968, přišli často o své dosavadní postavení v práci i ve společnosti, někteří i o bydlení, byl jim zabaven řidičský průkaz, jejich děti nemohly studovat; socialistický režim se dokázal mstít i různými dalšími způsoby. Ti, kdo podepsali Chartu 77, na tom byli podobně, nebo ještě hůř a k tomu byli sledováni StB a taháni po výsleších. Lidé, kteří se rozhodli být v boji proti totalitě aktivnější, jako například Ivan Martin Jirous, Petr Uhl nebo Václav Havel, pak končili za mřížemi, Jan Patočka zemřel po brutálním policejním výslechu. Přitom právě oni – v čele s Janem Palachem a Janem Zajícem, kteří pro vyburcování z apatie a k odvaze obětovali vlastní život – položili základ naší současné svobodě a demokracii a přispěli k většímu národnímu sebevědomí.
Snyder jako příklad odvážného vykročení z řady (jakéhosi anti-populismu) uvádí Winstona Churchilla, který přesvědčil Brity, aby vstoupili aktivně do druhé světové války a postavili se agresorovi. Kdyby to v roce 1940 Churchill neudělal, nebylo by v letech následujících o co bojovat, píše Snyder. Válka mohla dopadnout vítězstvím nacismu.
Další příklad odvážného vybočení z řady představuje v knize mladičká Teresa Prekerová, která se v nebezpečných čtyřicátých letech, poté, co Němci připravili o život část její rodiny, otce zatkli a Varšavu, kde žila, rozbombardovaly nálety, rozhodla pomáhat židovským přátelům v ghettu, kterým později také pomohla z ghetta uprchnout, a zachránila je tak před deportací na smrt.
Zajímavé u obou případů je to, že oba zmínění hrdinové hodnotili zpětně své jednání jako něco samozřejmého a normálního, co není třeba nějak zvlášť glorifikovat. Připomíná to překvapenou reakci sira Nicholase Wintona, když se mu dlouho po válce rozhodly již dospělé děti, jimž zachránil život, veřejně poděkovat.
Když bych měla uvést příklad odvážného vykročení z řady v době po sametové revoluci, napadají mě příklady ze Slovenska. Katolický kněz Róbert Bezák, investigativní novinář Ján Kuciak, prezidentka Zuzana Čaputová, luteránský kaplan Jakub Pavlús, docent evangelické bohoslovecké fakulty Ondrej Prostredník nebo evangelická farářka Anna Polcková. Všichni zmínění jsou bohužel dokladem toho, že vykročení z řady chce odvahu i osobní statečnost snášet i tvrdou odvetu těch, kdo se naopak snaží řadu držet v jednom šiku. Že to může stát i život, dokládá nájemná vražda Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.
O tom, že vykročení z řady není bez následků, a to i v navenek demokratické zemi a církvi, ví své farářka bratislavského sboru ECAV Staré Město Anna Polcková, která se v roce 2014, v rozjitřené a nenávistné atmosféře před referendem o rodině rozhodla veřejně promluvit na obranu lidí LGBT+. Vedly ji k tomu pastorační rozhovory se zástupci této minority, které vedla už roky předtím. Mluvila o nich ve svém štědrovečerním kázání v zaplněném kostele. „Věděla jsem, že jim to dlužím. Svěřovali mi smutné a děsivé životní příběhy plné strachu. S důvěrou, že jim budu umět nějak pomoci,“ komentovala své rozhodnutí vymezit se proti narativu a názoru, který tehdy razily pod vlivem militantní Aliance za rodinu ústy svých představitelů i duchovních obě největší křesťanské církve na Slovensku. Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. Promluva zaujala novináře, kteří žádali Polckovou o rozhovor. „Nebránila jsem se tomu. Byla jsem ráda, že můžu oslovit větší množství lidí. Třeba i další lidi LGBT+, kteří vnímají církev jen jako tu, která je odmítá a démonizuje. Chtěla jsem ukázat jinou tvář křesťanství a církve,“ vysvětlila farářka. Ve své snaze bránit menšiny od té doby neustala, naopak je ještě aktivnější. Přesto, že jí nadřízení mnohokrát hrozili disciplinárními tresty, poštvávali proti ní souvěrce a navrhovali, aby opustila nejen svou funkci, ale celou ECAV. Zatím se nic z toho nestalo jen díky velkému bratislavskému sboru s několika váženými teology a s velkým množstvím členů, kteří se za svou farářku vždy ve sporech s biskupy postavili a aktivně ji brání dodnes. Povzbuzením, že v roce 2014 to bylo vykročení správným směrem, může být skutečnost, že počet členů tohoto bratislavského sboru vzrostl od té doby cca o 600 lidí. Zájem o konfirmaci a křest má přitom stále více dospělých a sborového programu se účastní i lidé, kteří členy sboru nejsou. Přicházejí často jako dobrovolníci a nabízejí pomoc fyzickou, odbornou i finanční. Je to pro mě doklad toho, že statečnost může být nakažlivá a odvážné (protože nebezpečné) vykročení z řady má potenciál povzbudit a inspirovat k odvaze další lidi, což na Slovensku podle mého názoru potřebují nejen lidé v církvích, ale celá společnost.