Zveřejňujeme zaslaný následující otevřený dopis adresovaný vedení ČCE, jehož apel redakce podporuje.
Vážený pane synodní seniore, bratře, synodní rado,
blížící se 50. výročí Charty 77 nám oživuje vzpomínky na tehdejší dobu, od níž uplynula patrně větší část našich životů. Byli jsme tehdy učni v tiskárně v Brně. Zapojili jsme se do činnosti související s Chartou 77 téměř od samého počátku. Nenásilné, důsledné a v tehdejších podmínkách odvážné úsilí o dodržování lidských práv, o právní stát, o lidskou důstojnost a zejména o svobodu slova se nám jevilo jako jediná možnost, jak se pokusit postupně proměňovat tehdejší šedivou a bezperspektivní životní realitu.
Zblízka jsme s respektem, ba obdivem sledovali statečné vystupování těch dospělých, kteří měli – na rozdíl od nás – co ztratit. Měli rodiny, děti, závazky, odpovědnost. Vykonávali povolání, které je naplňovalo. Bylo mezi nimi i nemálo evangelických duchovních, a to v činné službě i bez státního souhlasu k jejímu vykonávání. Oni i mnozí další nás inspirovali. Proto jsme je navštěvovali a s některými z nich nás dodnes pojí mnohaleté přátelství. Jejich tehdejší občanský postoj nebyl církví, jíž je jeden z nás členem, přijímán jednoznačně. Poškozují církev a myslí jen na sebe, říkali jedni. Ohrožují duchovní působení svých kolegyň a kolegů. Nechtějí vidět, jak obtížné je pro církev nalézat kompromisy se státní mocí, abychom vůbec mohli působit. Úkolem církve je kázat evangelium a ne se plést do politiky. Když jednomu z nich, nám všem známému, statečnému Pavlu Hlaváčovi u výslechu řekli, že by měl myslet na své děti, odpověděl, že právě proto, že na ně myslí, se rozhodl podepsat Chartu a na svých postojích trvat. Jeho trpělivá statečnost nebyla osamocená. Žádný z evangelických duchovních, stejně jako z duchovních církve katolické, svůj podpis ani přes hrubý a rafinovaný nátlak represivní státní moci neodvolal. Většina jich nakonec byla, dříve či později, zbavena možnosti vykonávat duchovní službu. Bylo to pro ně obtížné období, ale jsme si jisti, že své nezlomnosti nelitovali.
Věříme, že církev je dnes na tyto své duchovní, stejně jako i na angažované významné laické protestantské osobnosti patřičně hrdá. Velká část z nich je stále mezi námi. Nadcházející 50. výročí Prohlášení Charty 77 je jedinečnou, a možná i neopakovatelnou příležitostí, aby jim církev jako instituce vyjádřila poděkování a zdůraznila význam vzdoru ve jménu křesťanských i civilizačních hodnot pro věrohodné působení církve ve společnosti.
Takový akt – například ve formě veřejného shromáždění s bohoslužbou – by měl být slyšitelný, aby byl vnímán jako příklad dalším. Je v zájmu nás všech připomenout přicházejícímu pokolení, že občanská odvaha zastávat hodnoty humanismu, demokracie, rovnosti a důstojnosti je sice osobní volbou, ale zároveň nezbytnou podmínkou naší společné důvěry v budoucnost.
S přáním zdaru veškerému vašemu dílu!
Dne 12. října 2026, Petr Pospíchal, Martin Šimsa