Pátý a závěrečný ročník mezinárodní konference Forum 2000 proběhl v Praze 14.–17. října 2001. Neoddělitelnou součástí Fora 2000 bylo i tentokrát multireligiózní shromáždění v katedrále svatého Víta. Nešlo o křesťanské bohoslužby, ani o mši, ale o setkání představitelů světových náboženství. Proto se modliteb a proslovů zúčastnili japonský zenbuddhista Kosen Nišijama, islámský učenec Abbás Mohadžerání, prezident Národní rady hinduistických chrámů Om Prakáš Šarma, rabín Albert Friedlander a profesor Tomáš Halík. Českou křesťanskou veřejnost reprezentovali pravoslavný biskup Simeon, biskupka Církve československé husitské Jana Šilerová, pražský biskup Jaroslav Škarvada a kardinál Miloslav Vlk.
Někteří církevní představitelé se omluvili, jiní se nezúčastnili ze zásadních důvodů. Nepovažují multireligiózní shromáždění za potřebné. Někteří ho dokonce v církevním tisku označili za skandální podlehnutí modlářství a synkretismu, jiní zas za ohavnost spuštění. Z římskokatolické strany se ozvaly hlasy pochybující o potřebnosti podobného modlitebního shromáždění, které svolává papež Jan Pavel II. do Assisi na 24. 1. 2002. První se konalo v Assisi v roce 1986.
Ti, kdo o potřebnosti takových modlitebných shromáždění pochybují, by měli pamatovat, že účastníci nebyli pozváni na eucharistickou mši. Šlo o bohoslužbu slova, což je podle kanonického práva zásadní rozdíl. Multireligiózní shromáždění jsou pro římskokatolické pořadatele přibližně na stejné úrovni, jako jakékoli jiné ekumenické shromáždění s představiteli protestantských a pravoslavných církví. Rozhořčení některých kritiků by se proto nemělo vybíjet na faktu multireligiózního sejití, nýbrž na neochotě samotných křesťanů sejít se u společné eucharistie. Scházíme se nanejvýš u společné služby slova. Eucharistie je nám důvodem rozdělení, nikoli jednotícím prvkem.
Multireligiózní ekumenismus je jistě něčím zvláštním, ale neměli bychom jej označovat za skandální či modlářský. Ani ze strany zástupců světových náboženství nejde o svátostné setkání té kvality, jak jsou zvyklí ze svých shromáždění či meditací. To připomenul již před třemi lety Dalajlama IV., který se pro rok 2001 omluvil. Jasně řekl, že není zapotřebí hledat jednu dogmatiku, jednu liturgickou řeč. Spíše je dle něj nutné respektovat náboženskou tradici každého věřícího. Společné pole se pak prý otevírá v oblasti etiky, v sekulární rovině.
Pro naznačenou spolupráci se křesťanům nabízí abrahamovská důvěra v Hospodinova zaslíbení, že abrahamovský rod se stane požehnáním právě pro jiné národy. Křesťané se přiznávají k abrahamovské linii a zaslíbením. A mají být těmi, kdo aktivně zvou jiné, ať už mají či nemají rozpracovanou teorii vstřícnosti. Vzkříšený – Ježíš Kristus pokračuje v abrahamovské žehnající tradici, když také myslí na národy a posílá své učedníky ke všem národům. Poslání ovšem nemá být šířeno násilím, ohněm a mečem, násilným překřtíváním – což křesťané bohužel dělali a dosud se z toho účinně nekáli, tj. příliš se nezměnili.
Výzva Vzkříšeného („Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého“ Mt 28,20) nevelí k překřtívání národů, nýbrž předně k vytváření společenství slova a v tomto slova smyslu učednictví. Vzkříšený nepředepisuje křest – rituál podle řádu určité konfese. Křest nabízí jako uvádění ve Jméno. Tím nepředepisuje určitou formu rituálu (zda v řece Jordánu či z konvičky, popř. v Duchu a pravdě). Jde zřejmě o pozvání do příběhu Jména v trojím provedení. Podstatným rysem tohoto trojjediného příběhu je právě řeč. Pohybujeme se v oblasti slova. Do této roviny náleží ovšem do značné míry i bohoslužby slova, otevřenosti.
Během 80. a 90. let dvacátého století došlo k zásadním kontaktům mezi světovými náboženstvími. Jistě se na mnoha místech podařilo uhasit mnoho nedorozumění a nepřátelství; jinde zas zástupci světových náboženství totálně selhali – stačí připomenout území bývalé Jugoslávie, Filipíny, Indii či Palestinu. Vůle ke spolupráci byla slavnostně proklamována v Chicagu 1993 vyhlášením „Deklarace parlamentu světových náboženství“ (česky vyšlo v CDK Brno 1997). Je jistě dobré, že se stále nacházejí lidé „dobré vůle“, tj. lidé otevření vůči názorům a zbožnosti druhých, kteří jsou s druhými solidární a odmítají pohrdat náboženstvím jiných.
Stejně tak bychom ovšem neměli podlehnout analytikům a meteorologům náboženské atmosféry, kteří pozorují a předvídají vanutí duchů či dokonce Ducha. Neměli bychom zavírat oči před tím, že euroamerická společnost a velké části australského, asijského a zčásti i afrického kontinentu se projevují také jinak než na náboženské rovině. Svědčí o tom způsob vzdělávání, kulturního života, sportovního vyžití, rodinného života a též sexuálního života uvnitř rodinného svazku. Svou sexualitu neprožíváme po způsobu starověkých, středověkých či novověkých mystiků jako prožitek, který má přinášet nějakou náboženskou kvalitu – ale jde tu o kvalitu vztahu dvou jedinců (viz Gn 2).
Sekularizaci bychom neměli redukovaně vidět jen jako odkřesťanštění, dechristianizaci. Sekularizaci bychom měli vidět jako složitější záležitost, která podobně jako náboženství má pozitivní i negativní stránku. Kromě negativní sekularizace bychom měli vidět i její pozitivnější sestru sekularitu, která není dechristianizací – již proto, že se zrodila již v židovství, ve Starém zákoně. Sekularita doceňuje všední vztahy mezi lidmi. Odbožšťuje instituce, které ve starověku byly zbožšťovány. Často jsou lidé v pokušení je zbožšťovat i dnes. Sekularita tedy není nějaký dějinný zákon či jev nutně se vyvíjející, spojený s železnou logikou dějinného vývoje (náboženská, metafyzická, vědecká epocha). O železné logice dějin přece víme, že po zrezivění se na některých kontinentech zhroutila již dávno, někde zase později, celkem nedávno se zhroutila i u nás, někde ještě přežívá. Sekularita odbožštila přírodu a my se jí proto nemusíme klanět – a ovšem, ani ji devastovat. Alespoň dobře sekulární lidé toho schopni byli.
Abrahamovská zbožnost je ukázkou oné sekularity, která není ateistická a přitom je vstřícná vůči jiným náboženstvím – (přijímá požehnání od Melchisedecha) a přitom nevzdává svou jedinečnost (odmítá lidskou oběť aj.) Proto se může stát požehnáním pro jiné národy. A nemusí skončit v pohrdání jinými národy či náboženstvími. V této zvláštní (komplementární) jedinečnosti i otevřenosti pokračuje i Vzkříšený. Křesťanství a zřejmě tedy i židovství mají ve vínku zaslíbení, které jednoznačně vede ke vstřícnému přístupu vůči jiným národům i náboženstvím. Vstřícnost neznamená podlehnutí druhým či výprodej své tradice. Smíme proto tvrdit, že účastníci multireligiózní bohoslužby slova, která se konala v neděli 14. října 2001 na Foru 2000, nešlápli skandálně vedle, ale šli společně, v důvěře, že si mají co říci.