V den stého výročí založení Československa se v Divadle pod Palmovkou odehrála hra Spravedlnost polského režiséra Michała Zadara. Stalo se tak v rámci festivalu Palm Off Fest 2018, na němž, stejně jako minulý rok, vystoupil varšavský soubor Teatr Powszechny. Hra Spravedlnost je ojedinělá tím, že směřuje divákův pohled do minulosti a konfrontuje jej s přítomností, v níž se řada národů vyrovnává s problémem soužití s menšinami. Vrací nás do r. 1968, kdy v Polsku proběhla masová emigrace 13 000 Židů. Herci ji divákům prezentují spíše jako vyhnání či nedobrovolný odchod. Podnítila ho státem řízená ideologie protižidovské nesnášenlivosti. Ta přispěla k nepřátelské atmosféře ve společnosti rozněcované nenávistnými články a dokola se opakujícími antisemitskými stereotypy. To, že „Všechno v tomto představení je pravda,“ jak oznamuje titulek nad scénou, dokazují herci tím, že všechny repliky čtou z titulkovačů nebo powerpointových slajdů, na nichž se diváci mohou přesvědčit o autenticitě dobových dokumentů. Všechny ve hře použité dokumenty jsou výběrem z mnoha dalších textů ilustrujících šikanující atmosféru let 1968–1971. Tím hra získává určitý dokumentární ráz. Sekvenci za sekvencí střídají pobídky herců: „Poproszę o slajd“ (poprosím o slajd) nebo „Proszę o projekcję" (prosím projekci).
Nejenom obsahy štvavých článků, ale i autentické záznamy výpovědí Židů, kteří zemi opustili s pěti dolary v kapse, cestovním dokladem, se ztrátou občanství a bez jakékoli právní ochrany, dokládají diskriminační atmosféru té doby. Kdo to měl na svědomí? „Kdo nese odpovědnost za to svinstvo?“ rozuměj odchod 13 000 Židů, k němuž tak nějak přispělo všeobecné klima ve společnosti. Želízka do ohně přikládali konkrétní lidé – novináři vybízející svými nejapnými články k nenávisti vůči Židům, kteří údajně mohli za zlo v Polsku a nakonec i za holocaust sám.
Herci uvádí konkrétní jména konkrétních lidí. Mnozí z nich už nežijí, jako například Wladyslaw Gomułka, a ti, kteří jsou ještě naživu, nejsou s to svůj díl zločinu proti lidskosti vědomě přiznat. Jediná poslankyně Iwona Śledzińska-Katarasińska se k autorství článků přiznala. Její postoj ovšem nekopíruje oidipovské drama, jehož paralely s 68. rokem herci uvádějí. Král Oidipus nevědomky spáchal zločin. V momentě, kdy si jeho hrůznost uvědomí, si vypíchne oči a opouští město slepý, ovšem s pocitem, že má šanci očistit se od hříchu.
Herci mají nutkavou potřebu ukázat, že události let 1968–1971 nebyly jen smutnou epizodou v dějinách Polska, ale že je třeba ono dění nahlížet mnohem transparentněji. Je třeba určit viníky a ty postavit před soud. Nestačí patetické „to bylo takové smutné. No, ale život jde dál…“ Jde právě o vědomí individuální odpovědnosti za konkrétní zlo, jež má charakter zločinu proti lidskosti. Hrozba šikany, nesnášenlivosti a hostility je stále přítomna, ať v Polsku nebo v Čechách či jinde ve světě.