Ad Jak je pro evangelíky důležitý Švejk (Protestant 7/93)
Monika Žárská se ptá ve své poznámce, zda opravdu evangelíci instituci vojenského duchovenstva neinformovaně odmítnou. Mezi evangelíky se počítám, a tak bych chtěl za sebe odpovědět: Doufám, že informovaně odmítnou!
Pokusím se vysvětlit, proč. Můj nejpodstatnější argument proti vojenskému duchovenstvu je nevěrohodnost této instituce. Pro řadového (českobratrského především?) vojáka nebude farář v uniformě nic než srandovní figurka. Zde se možná dopustím nefér hry. Monika Žárská na vojně nebyla, a ono je potřebí na vojně být a „nenormální“ prostředí prožít a okusit, aby člověk pochopil, proč to asi fungovat nebude. Základní (snad) instinkt, který se u čerstvého vojáčka objeví, je uzavřít se. A pokud komunikovat, pak se svým okolím, se spolukolegy, kteří narukovali ve stejném termínu. K nadřízeným se získává kladný vztah – pokud se to komu vůbec podaří – velmi obtížně. (Nejčastěji přes alkohol.) Na vojně se to prostě neobejde bez řvaní, nadávání, je to tam surové. A trvá dlouho, než člověk bud’ otrne nebo přivykne a zjistí, že se to dá přežít a že je tu sem tam i legrace. Ale to už je fáze, kdy beztak naléhavá potřeba duchovního mizí. A než tento čas nastane, tedy v období, kdy by teoreticky byl duchovní co platný, bude chybět základní důvěra, že jeden z těch lampasáků by mohl jakkoli pomoci. Jako člen důstojnického sboru bude vojenský duchovní vždy chápán jako jeden z „gumáků“, jako jejich reprezentant. A nepřekonatelnou překážkou bude fakt, že tak bude chápán správně. Věrohodný nebude.
Bylo by lákavé popustit uzdu fantazii a představovat si možné situace. Např. k modlitbě vztyk! nebo pohni ty zmetku a padej na buzerák, máš tam povinný otčenáš! A to vše obložené vynalézavě hrubými a sprostými slovy, v nichž se mj. boží jméno objevuje přečasto a v neuvěřitelných kombinacích. Na vojně se neříká ani jdi mi k šípku, ani na mou věru, ani mordyje kopyto.
Lze si představit i jinou situaci: voják v nouzi klepe na dveře praporu či štábu a říká, že by chtěl mluvit s panem duchovním – a pan duchovní, odkládaje tágo biliáru a připomínaje, že je na tahu, odchází (jen co si ještě lokne piva) poslechnout si, co se děje.
Představa podobných scén není tak nereálná. Systém armády a její úroveň se (snad) zlepší a změní. Atmosféra, obávám se, přetrvá. A nevěřím, že by existoval jen typ kladného duchovního, který by zůstal nedotčen a nepoznamenán, který by nepodlehl svodům kasárenského flákání a tupnutí. Jistě by se našli hrdinové, které by to nepoznamenalo. Ale pro těch pár výjimek to snad nemá cenu zavádět. A ten zbytek, který podlehne, zase ztratí svou věrohodnost, zdiskredituje evangelium a vybuduje v řadových vojácích těžko odstranitelný systém křesťansko-církevní imunity.
(Pomíjím možné nebezpečí komických sporů např. mezi katolickým, adventistickým a evangelickým duchovním v jedněch velkých kasárnách. Anebo se církve dohodnou a zřídí jednoho společného duchovního? To bych se divil…)
To neznamená, že bych kasárenský a vojenský život vzdával a vymezoval mu prostor bez evangelia a živé víry. To vůbec ne! Naopak. Drsné, „nenormální“ podmínky jsou právě tím místem, kde se má dít vůle Páně a kde se má žít evangelium. Jenže – věrohodně. A to žije ten, kdo v jedné řadě s námi bojuje. Vojín mezi vojíny. Má to těžké, ale ostatní mu důvěřují. Berou ho. Vidí, že mu víra cosi dává, i když dostává přes hubu, i když je vyčerpaný a zmrzlý a nemůže dál, i když se mu stýská, i když má dojem, že už to prostě nevydrží, i když je ponižován. A když vojín po čase toto překoná, zjistí s úžasem, že spoluvojíny posiluje to, co na něm rozpoznávají, a že – Duchu svatý, div se – může něco dělat proti agresi a šikanu. A že něco i zmůže.
I já věřím, že armáda u nás bude jako v demokratických zemích. Už dnes mají kluci vycházky bez problému. Budou-li se chtít soustředit na Slovo, budou-li se chtít svěřit se svým břemenem, beztak vypadnou z odpudivě škaredého prostředí kasáren a půjdou na faru. A pokud by nemohli, byli v base nebo na ošetřovně, jistě se dá zavolat pan farář do kasáren. K tornu netřeba vojenských duchovních. Nadto na faře mohou okoušet obecenství sboru – to se v kasárnách nevytvoří.
Jistě, jsou mnozí, kteří nepatří k žádné církvi a netuší, kam jít a kde ji hledat. Pak ovšem záleží na iniciativě místních sboru, aby se o nich chlapci v kasárnách dozvěděli.
A pokud nastane tak chmurně vážný případ, jak nám jej Monika Zárská cituje, pak jistě na smrt odsouzenému zavolají civilního faráře, bude-li si to odsouzený přát.
Přeji si, aby naše země měla dobrou armádu, a nepodporuji vůči ní nedůvěru. Přeji si také, aby církev vystupovala na veřejnosti, nevyklízela pole a dokázala povědět, čemu a komu věří. BudU však velmi rád, jestliže českobratrská církev evangelická najde odvahu a nevletí splašeně do mámivě otevřených vrat křesťanského idealismu. Pokud zůstane jediná mezi církvemi, která se vojenských duchovních zřekla, dobře tak. Možná pak začne pomaloučku získávat zpět kredit, který – jak ve stejném čísle Protestanta píše Štěpán Hájek – zmizel za tři roky jak pára nad hrncem.
29. 9. 1993